úterý 28. května 2013

Achilleas G. Chaldaiakis o smyslu byzantské hudby

Přední řecký žalmista a profesor na Athénské univerzitě, Achilleas G. Chaldaiakis, promluvil krátce o smyslu byzantské hudby po svém koncertu, který se uskutečnil v Kroměříži 26. května.

„Tento koncert nám nabízí dobrou příležitost pohovořit chvíli obecně o byzantské hudbě. Budu velmi potěšen, když se s vámi budu moci podělit o několik myšlenek, týkajících se tohoto specifického druhu hudby.

Nejsem si jistý, zda většina z vás bude byzantskou hudbu dobře znát. Mně osobně se vždycky vybaví základní otázka, která je podle mého názoru obvyklá pro všechny, kdo slyší tento specifický hudební styl poprvé: co to vlastně byzantská hudba je?

Byzantská hudba je samozřejmě tradiční církevní hudbou řecké pravoslavné církve. V současné době ji můžete slyšet ve všech chrámech po celém Řecku. Avšak nejedná se pouze o řeckou hudbu. Tutéž hudbu můžete slyšet v pravoslavných chrámech po celém světě. Proto byla byzantská hudba, a to nejen během posledních let, nýbrž před dávnými lety či dokonce staletími, uzpůsobena mnoha jazykům. Tak můžete slyšet specifický zvuk byzantské hudby nejen na Balkáně (např. v Albánii, Srbsku, Rumunsku, Bulharsku a dokonce též v Rusku), ale i v jiných částech Evropy (v němčině, francouzštině, finštině a samozřejmě i v angličtině). Byzantskou hudbu můžete slyšet dokonce i v arabském světě (a je opravdu velmi zajímavé vidět a slyšet, jak byzantská hudba zní v arabském jazyce).

Zvuk byzantské hudby

Osobně se domnívám, že výše zmíněná otázka je spíše filozofického než muzikologického charakteru: co je byzantská hudba? Mohli bychom mluvit dlouhé hodiny o tradici, historii, teorii, technikách, specifických muzikologických pravidlech, týkajících se intervalů a melodie byzantské hudby. Byzantská hudba je modální a monofonická (jednohlasá) řecká hudba. Existuje již dvě tisíciletí, od prvního století rozmachu křesťanství až do dnešních dnů. Od poloviny desátého století se byzantská hudba zaznamenává výhradně prostřednictvím kompletního a autonomního systému notace, pocházejícího z řecké abecedy. Známe a studujeme ho prostřednictvím přibližně sedmi tisíc hudebních rukopisů, obsahujících díla více než tisícovky byzantských a post-byzantských skladatelů.

Mě však nyní bude zajímat jen zvuk byzantské hudby. Jaký je to zvuk? Obvykle říkám, že zvuk byzantské hudby je podobný ´hlasu lehkého vánku´, jak je to příznačně popsáno v známé pasáži Starého zákona, kterou zde připomenu prostřednictvím komentáře řeckého autora Alexandrose Papadiamantise:

´Proroku Elijášovi se Bůh nezjevil v silném větru, ani v zemětřesení, ani v ohni, nýbrž v lehkém vánku. A hlas lehkého vánku je hlasem mírného Pána Ježíše, hlasem evangelia. To je důvod, proč žalmista říká: ,Zpívejme pro mírného Pána Ježíše.‘ A proto musíme v chrámu zpívat mírným hlasem, hlasem lehkého vánku, nikoliv hlasem silným a disharmonickým, který se podobá onomu silnému větru a zemětřesení, ve kterém se Bůh nezjevil.´

Podle mého názoru je byzantská hudba výrazem duše někoho, kdo věří v Boha. Někoho, kdo miluje Boha. Někoho, kdo, obecně, miluje lidi a život. Je to zvuk srdce plného lásky, je to zvuk lásky, zvuk srdce, zvuk citlivé duše. Čistý, měkký a jemný zvuk, který nás může přenést do jiného emocionálního světa, plného krásných a opravdových citů…

Prosím, zamyslete se nad tím: Co potřebují dnešní vztahy? Potřebují opravdové city... Když se na někoho usmějete, obdržíte zpátky opět úsměv; když budete šířit pravdu, obdržíte pravdu; když budete milovat, obdržíte lásku. Dáte své srdce někomu, kdo je pro vás výjimečný, stejně jako musíte dát svou duši někomu, na kom vám záleží... Pro skutečné interprety byzantské hudby je každý posluchač výjimečný. Záleží nám na každém z vás. Proto se vám snažíme dát všechny tyto city, dát vám svou duši, předat vám skutečný zvuk byzantské hudby.

To je konečně důvod, proč v průběhu času byzantská hudba získává po celém světě stále více na popularitě. Protože je něčím unikátním, něčím plným pravdy života, něčím emocionálním, je hudbou, která se může dotknout duše každého a přenést ho do jiného, krásného světa... Mohl bych mluvit o byzantské hudbě dlouhé hodiny, avšak vzdám se teď všech slov. Nechám vás představovat si smysl hudby, smysl všech těch citů skrytých v byzantské hudbě. Nechte samy sebe cestovat do vnímavého světa byzantské hudby a prosím, otevřte své smysly k vnímání toho zvláštního dialogu, který se odehrává mezi interprety a posluchači, dialogu skrze city, dialogu, jehož mluvčími jsou srdce a duše."

Homilie ekumenického patriarchy Bartoloměje v Mikulčicích

Nejdůstojnější spolubratři v biskupské službě,
drazí a vážení představitelé státní správy a místní samosprávy,
v Bohu milované dítky,
Kristus vstal z mrtvých!
Náš Pán Ježíš Kristus, který svým Zmrtvýchvstáním zbavil moci „porušení a smrt“, nás každodenně vede „od nevěry k víře“, „překonávaje zoufalství zármutku“, je nám vzorem a příkladem nového způsobu života a chování podle Evangelia, abychom každý den v oslavě „Paschy radostnou, Paschy zbavující zármutku“ mohli slyšet výzvu ženám, nesoucím vonné masti: „jděte a zvěstujte apoštolům“.
Je skutečně velkým Božím požehnáním, že se dnes, „v den Zmrtvýchvstání“, „radujíce se ze slavnosti a objímajíce druh druha“, nacházíme na tomto posvátném místě, kde žili, modlili se, kázali, učili svatí apoštolům rovní Cyril a Metoděj, původem ze Soluně.
Na Moravu je vyslal Ekumenický patriarchát, sídlící v Konstantinopoli, a svatý patriarcha Fótios Veliký na základě prosby svatého knížete vašich předků Rastislava, aby vašemu národu zvěstovali Evangelium, „Cestu, Pravdu a Život“ (J 14,6), tedy křesťanskou pravoslavnou víru.
·          
Oslavujeme Vládce veškerenstva, našeho Pána a Boha Ježíše Krista, který nás, konstantinopolskou církev, ve své lásce a milosrdenství činí hodnými, abychom neustále cestovali k blízkým i vzdáleným, abychom jim a všude s radostí zvěstovali jen to, co je dobré: pokoj a dobro lidem a světu. Zdůrazňuji, že vždy tak konáme v lásce, následujíce příkazu, který nám dal sém Pán: „Jděte a učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28, 19-20).
Naše dnešní přítomnost na tomto místě jako těch, z jejichž společenství byli vysláni Cyril s Metodějem, nese stejný rozměr. Je jím neustálé putování vstříc světu a bližnímu, ať už nás miluje či nenávidí, zvěstování Dobra, učednictví naše vlastní i vyučování druhých, a především pak láska, která v utrpení našeho Pána překonává všechny těžkosti, lidské vášně a potvrzuje pravdu; láska totiž vždy a za všech okolností vítězí, protože jí je samotný Kristus.
Přišli jsme dnes mezi vás, abychom symbolicky přinesli duchovní vůni konstantinopolské církve české zemi a jejímu zbožnému a ušlechtilému lidu, který naši církev všeobecně považuje za svoji duchovní matku a vlast.
Přicházíme, abychom si připomněli svá dřívější obohacující setkání s představiteli českého národa. Prožíváme velkou duchovní radost, protože se nacházíme v zemi, která je už více než 10 století díky cyrilometodějské misii součástí křesťanského kulturního okruhu. Dodnes se zde také nachází navzdory všem nepřízním osudu společenství Pravoslavné církve, které se neustále rozvíjí, byť je malé co do počtu, a slouží všem potřebným. Toto živé společenství se také věrně drží pravoslavné liturgické a duchovní tradice, i když jeho okolí vládl a vládne zcela jiný, zesvětštělý duch, pramenící vypjatého individualizmu a bludné sebestřednosti.
Společně s našimi přímluvci u Pána Cyrilem a Metodějem a celou Církví se zvlášť radujeme z toho, že vidíme, jak si vy Češi hluboce vážíte kořenů své víry a duchovnosti, které se snažíte poznat do hloubky; hledáte Boha a toužíte nalézt pravou víru, duchovní smysl a pokoj; toto vše vyjadřujete svou snahou dotknout se samotné podstaty boholidské přítomnosti a smyslu bytí člověka na zemi, abyste potom mohli s vírou zvolat „Pán můj a Bůh můj“, Ježíš Kristus, včera i dnes a na věky věků.
·          
V síle této víry a jistoty se s vámi dnes setkáváme „tváří v tvář“. Chceme společně s vírou, láskou a svorností oslavovat naše svaté, kteří jsou našim společným dědictvím, a chceme si připomenout vše, co Hospodinova milost vykonala. Uvědomujeme si, že za tento dar neseme zodpovědnost všichni, nejenom političtí a duchovní představitelé, ale i všechny jednotlivé buňky Bohem požehnaného organizmu české společnosti.
  Na tomto místě bychom rádi připomenuli, že Ekumenický patriarchát měl a má stále stejný cíl své služby: zvěstovat Krista a Jeho Evangelia, posílit pravoslavné a obecně křesťanské svědectví, ohlašovat skutkem i slovem Bohem zjevené pravdy, podporovat a utvrzovat všechny národy, o které naše církev duchovně pečovala a pečuje, dbát o spásu lidí.
O úspěšném dosažení těchto cílů svědčí také dílo a působení tehdy nikomu neznámých dvou mnichů Cyrila a Metoděje ve slovanských zemích; dnes se před nimi skláníme jako před apoštoly a obdivujeme jejich dílo hlásání Evangelia, které zesměšnilo lež a zvěstovalo pravdu.
Historie svědčí, že na většinu věcí, které lidé vykonají, se zapomene; mnoho věcí se dlouho připravuje, ale pak jim nikdo nevěnuje pozornost, a i když se vyvíjí velké úsilí, nedokážou se tyto plány nikdy zhmotnit. Jiné činy zase mohou být pečlivě zaznamenány, ale nakonec se ukáže, že pokud nejsou pevně ukotveny v Pánu, další generace si už na ně ani nevzpomenou.
Úsilí Ekumenického patriarchátu v těchto Bohem požehnaných zemích slovanského světa bylo korunováno úspěchem, protože naše církev nehledala ani slávu, ani pocty, nezajímalo ji jakési rozšiřování sfér vlivu a nesnažila se ani ve svůj prospěch zneužít materiální bohatství těchto národů, ale vždy usilovala jen o duchovní znovuzrození člověka.
Konstantinopolská církev se tak ve skutcích nadčasově ukázala jako duchovní lůno, které neustále rodí všechny, kdo se k ní utíkají, k novému životu; ten se nevyčerpává v přechodu od biologické síly mládí ke stařecké slabosti, ale jeho konečným cílem je věčné Boží Království, osvěcované světlem Pánova Zmrtvýchvstání, kde v síle Jeho milosti a „podle svých skutků“ budeme žít spolu se všemi svatými a budeme hledět na nekonečnou dobrotu Hospodinovy tváře.
Toto jsou tedy důvody, kvůli nimž dílo svatých Cyrila a Metoděje obstálo a přineslo ovoce; odráží se v duších a v boholidské cestě vstříc bližnímu a světu.
*
Cílem a úkolem naší pravoslavné Církve, která je tajemným Tělem Kristovým a skutečnou boholidskou realitou s vlastními duchovními zákony, je tedy neustále, až do konce věků předávat věřícím Boží milost a energii, která člověka skrze oproštění smyslů od zlých žádostí a očištění nitra od vášní uvádí do plnosti skutečné svobody, která není ničím jiným než přebýváním v Bohu (sv. Siluan z Athosu).
*
Svatí bratři však v duchu těch nejlepších tradic a všeobjímajícího, ekumenického duchovního rozměru konstantinopolské Matky Církve slovanským národům přinesli kromě pravoslavné víry i dar jazyka. Nešlo jen o sestavení abecedy, ale především o vytvoření nového psaného jazyka, obohaceného o významové bohatství řečtiny, který byl schopen zprostředkovat myšlenkové bohatství Evangelia.
Tento dar jazyka obstál ve zkouškách času, protože připojil váš národ a spolu s ním i mnohé další ke společenství civilizovaných národů světa. Svatí Cyril a Metoděj svými překlady liturgických, církevních, teologických a svatootcovských děl z řečtiny vytvořili novou slovní zásobu, která neměla ve slovanských jazycích až do toho času obdobu. Tento jazyk, nazývaný církevní slovanština, měl ohromný vliv nejen na jednotlivé slovanské jazyky, ale i na celou jejich kulturu, protože se stal základem svébytné slovanské duchovní kultury.  
*
Naše dnešní společné modlitební shromáždění je nejenom symbolickým zpřítomněním díla svatých apoštolům rovných bratří, vyslaných z Konstantinopole, ale i potvrzením a vyjádřením našich společných duchovních kořenů a smyslu naší historie. Jistě, dějiny sice plynou a mizí „jako sen“, jejich smysl se však týká života, povolání a směřování nás všech, celých národů, věřících i nevěřících. Naším povoláním a směřováním je láska ke všem, vnitřní pokoj, pokojné soužití s druhými, dobrá vůle mezi lidmi a jednota podle vzoru Svaté Trojice, jednota duše a těla, abychom mohli být posvěceni milostí Ducha svatého, který byl hybatelem skutků a záměrů svatých bratří; toho Ducha, který žije a bude žít i po 1150 letech a který vede Církev, lidstvo a svět.
*
Výročí, které si připomínáme, vede nás a naše církve k tomu, abychom se stále hlouběji ponořovali do studia osobností Cyrila a Metoděje, duchovních rodičů českého národa a slovanského světa. Oni nejsou pouze místními světci, ale i výjimečnými postavami v dějinách celého křesťanského světa.
*
Vaše Excelence, bratři a sestry, otcové a děti v Pánu,
pokud by duchovní vůdci, jakými byli i Cyril s Metodějem, brali v potaz hmotnou sílu svých několika duchovních dětí a srovnali ji s hmotnou sílou států, společností a celých národů, určitě by nepostavil těch pomyslných 300 vojáků Leonidase proti desítkám tisíc Xerxových.
Avšak náš boj není vůči tělu a krvi, kde má protivník mnohem více síly než my, ale bojujeme proti vládcům temnoty tohoto věku, a to nejen proti těm pozemským, ale především proti duchům zloby (viz Efez 6,12).
Tito duchové zloby, kteří se těší na zemi velké podpoře, nemohou nikdy zvítězit nad pravdou, za kterou bojuje samotný Pán, vůdce Pravoslavných.
„Opásejte se pravdou“ (Efez 6,14), říká apoštol, a to jediné postačuje, abyste zvítězili, milovaní bratři a sestry. Protože „pravda vítězí nade vším“ (1 Ezdr 3,12).
*
Toto je poselství Ekumenického patriarchátu i naše osobní 1150 let poté, co jste obdrželi povolání svatosti. Toto je poselství i výzva mě jako patriarchy a zástupce církve, která vám zvěstovala Evangelium. Toto je vaše dědictví, cesta i budoucnost. Toto je vaše cesta, po níž budete kráčet v pravdě, lásce a jednotě až do skonání světa.
Nezapomínejte, že je zcela nemožné, aby ti, kteří uvažují zcela světsky a hmotně, pochopili vaše směřování; stejně tak je nemožné, abychom se jako lidé duchovní vydali cestou těch, kdo duchovně nesmýšlejí. Dialog s těmito lidmi je totiž dialogem hluchých a jakékoliv dorozumění je nemožné. My totiž vstupujeme do dialogu ze zcela jiných důvodů: abychom oslovili spřízněné duše, které jsou sice přitahovány pravdou, ale které jsou rozladěny zesvětštěním a politizací Církve, ať už je vědomá či nevědomá.
S vůdci, hnanými zvířeckým nutkáním za každou cenu prosadit svoji vůli, se nikdy nemůžeme domluvit.
Naše vnitřní směřování totiž pro mocné tohoto světa představuje ohromné nebezpečí; ostatně bojí se ho i ti, kdo si nárokují neomezenou náboženskou moc.
Svědectví a mučednická životní cesta svatých Cyrila a Metoděje o tom hovoří nejlépe. Vždyť se na ně nikdy nezapomnělo, protože se jedná o plody pravdy, které budou neustále v úctě. A protože se tento odkaz a poselství, které netroubí ve strachu z mocných tohoto světa zbaběle k ústupu, pro mnohé se naše svědectví stává nepohodlným, takže se pokoušejí vyvolat situace, kdy by se mohli vysmívat slovy, které zazněly u paty Spasitelova kříže: „doufali v Boha, tak ať je nyní vysvobodí, jestli se k nim přizná“ (viz Mt 27, 43).
Lidé, kteří jsou zaslepeni vášněmi, samozřejmě doufali a doufají, že se pravda dá pohřbít a že se nějak ospravedlní jejich vlastní osobní volby, když se chovají jako vlci, lvi a supi a útočí na laskavého a bratry milujícího Beránka. Takoví však také zapomínají, že Kristus, jemuž jedinému patří veškerá moc a síla, vstal z mrtvých. Vaši předkové stejně jako my všichni společně jsme ale viděli „jeho probodnutý bok, odkud vyšla krev a voda, tedy křest, a dotýkali jsme se ran, jimiž byly uzdraveny naše vlastní rány“. Také nám „dnes zasvitla Pascha, nová a svatá, která posvěcuje všechny věřící“. My však nezapomínáme, že jsme byli stvořeni pro to, abychom z této Paschy okusili, a proto také voláme Kristus vstal z mrtvých! Zveme tedy všechny: zůstávejte vždy v Pánu, vy, kdo jste dědici života a díla Cyrila a Metoděje a spoludědicové slávy v Kristu Ježíši. Amen.
Mikulčice, 25.5.2013

pondělí 20. května 2013

Syrští otcové: Jan z Apameie (I)

O životě Jana z Apameie – někdy zvaného také Jan Samotář – toho mnoho nevíme. Naštěstí nám zůstaly zachovány jeho spisy, jež potvrzují, že patří k nějvýznačnějším otcům syrského křesťanství.  Jan žil v první polovině pátého století a působil jako mnich v monastýru blízko Nikertai, v eparchii Apamea (což bylo významné náboženské centrum nacházející se mezi Jeruzalémem a Antiochií). Navazoval na velkého syrského otce předchozí epochy, ct. Efréma, a zároveň řecké asketické autory 4. století a předjímá pozdější mystiky Izáka Syrského a Josefa Vizionáře. Následující úryvek, pořádající jednotlivé výpovědi tematicky, pochází z Janova spisu List Hesychiovi.



O nitru, pokoji a dobrých skutcích

Měj ve tváři vepsánu úctu – nikoli jako něco čistě vnějšího, ale jako něco, co vychází z tvého nitra.

Považ, že tvé pravé bohatství spočívá v pravdě; protože pravda spočívá v lásce k Bohu, pozornosti k Jeho moudrosti a plnění Jeho vůle. Tyto věci by měly být v tobě vždy obsažené, a to nikoli vnějším způsobem.

Pohrdej vším, co se příčí tvé dobré vůli.

Važ si pokoje víc než čehokoli jiného. Ale usiluj nejprve o pokoj v sobě: a pak snadno najdeš i pokoj vůči druhým. Jak by jinak mohl zaslepený vyléčit své blízké?

Neměl by sis představovat, že dobrá příčina může bránit pokoji; protože jedno dobro neruší druhé. Zbav se všech příčin, které podkopávají tvůj smysl pro pokoj, abys dosáhl klidného stavu.

Oslavuj dobré dílo spíše svými skutky než slovy.

Kárej nenávist svými skutky, nikoli slovy. Když vidíš, jak je někdo kárán za své provinění, nezaobírej se jeho chybami, ale zvažuj, zda jsi sám neudělal něco, za co bys mohl být pokárán.


O posuzování druhých

Vyvaruj se plané konverzace: ne vždy jsou ti slova k užitku, jejich plýtvání může přinášet roztěkanost mysli.

Každého zdrav a vůbec, měl bys být prvním, kdo pozdraví, jak to učil náš Pán apoštoly: ať první zdraví, kamkoli vejdou. Stačí jedno slovo k tomu, abys potěšil mysl bližního.

Buď bezectný před lidmi, abys ses zdokonaloval před Pánem. Buď prostým, aby v tobě mohla přebývat Jeho moudrost. Buď bezelstný ke svým bližním, ale chytrý vůči Nepříteli.

Ať je pro tebe každý důležitý a nepohrdej těmi, kdo mají menší vědomosti než ty.

Nehledej v ničem svou chválu, ale přistupuj ke každému podle jeho vlastní úrovně. Nehněvej se na bratra, který se nad tebou povyšuje. Uvědom si, že jeho poznání je nedostatečné. Nedosáhli jsme ještě poznání, když se jedni nad druhé povyšujeme.

Ať tvé vnější skutky svědčí o vnitřních: ne v přetvářce před jinými lidmi, ale v pravdě před Pánem všech.

Představ si, že už nemáš před očima vůbec nic – jako bys ani nebyl mezi lidmi – a nevidíš nic kromě Boha, protože Bůh je jediný smysl tvého života.

Přemýšlej o lidech způsobem, který ti bude přinášet užitek. Lituj ztracené, pociťuj bolest se zbloudilými, trp s těmi, kdo zažívají bolest, modli se za hříšné a v případě lidí dobrých, pros Boha, aby je chránil.

Zlý člověk, který je ti vzdálen, je pořád tvým bratrem a měl by být tebou veden: roztrháš ho snad na kusy slovy svých rtů? Proto všechno toto odežeň ze svých myšlenek a zabývej se ve své mysli naším Pánem, nikoli lidmi.


O praktických věcech

Neber si na sebe práci, která je nad tvé síly, jinak budeš otročit potřebě vyhovovat ostatním.

Buď pozorný ke všemu, co děláš. Při chůzi nenech své oči bloudit sem a tam; tvé oči by měly být spíše skromně upřeny před sebe.

Buď skromný a cudný ve svém oblékání. Ať je tvůj pohled sklopený, ale mysl nasměrována nahoru k Pánu. Pokud to jen půjde, neupírej své oči na tváře jiných; raději svůj pohled umírni, nepohlížej na nic panovačně, ale jako čistá panna veď sebe sama ke Kristu.

Když nastane večer, posbírej v sobě všechny myšlenky a projdi zpětně celým uplynulým dnem: pozoruj Boží prozíravou péči o tebe; přemýšlej o milosti, kterou tě Bůh obdařil během dne; přemýšlej o vycházejícím měsíci, o radosti, které přináší denní světlo, o všech hodinách a chvílích, o rozdělení času, o rozmanitosti barev, o ozdobě stvoření, o dráze slunce, o svém vlastním růstu, o tom, jak jsi byl chráněn; přemýšlej o vanutí větru, o zralých a pestrých ovocích, o tom, jak jsou ti prvky v přírodě k posile, o tom, jak jsi byl uchráněn od nehod a o všech dalších skutcích milosti. Až o tom všem popřemýšlíš, tak se podivuj nad tím, jak Boží láska přebývá ve tvém nitru, a pak v tobě začne vyvěrat vděčnost za projevy Jeho milosti.
 
Přemýšlej také, jestli jsi dnes neudělal něco proti těmto skutkům milosti. Řekni: „Udělal jsem dnes něco, čím jsem Boha rozhněval?“ „Řekl jsem něco či snad pomyslel na něco, co by se příčilo Jeho vůli, která mě stvořila?“ A pokud přijdeš na něco, co by Ho zarmoutilo, postav se na chvíli k modlitbě a vzdej díky za milosti, které jsi během celého dne získal a kaj se za to, co jsi udělal špatně. Na základě toho budeš spát pokojně a bez hříchu.

Je pošetilé, když usínáme se strachem, že se někdo důležitý na nás hněvá, zatímco usínáme poklidně a bez špetky lítosti nad tím, že jsme provokovali Boha nevděčností za všechna jeho dobra.

neděle 12. května 2013

Souzení biskupa ve světle posvátných kánonů

Pán Ježíš Kristus řekl: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Nikdo z nás není bez hříchu, aby se mohl považovat za lepšího než kdokoli jiný. A pýcha, která se při takovém odsuzování usídlí v našem srdci, pak budí další vášně, jež nás vzdalují od Hospodina ještě víc. Proto nám Kristus zanechal toto přikázání.

Přesto ale existují duchovní soudy. V tomto případě ovšem nesoudíme my, jako jedinci, ale Církev, jako Tělo Kristovo. Soudí vlastně sám Bůh skrze své prostředníky, naše duchovní pastýře. Církev tímto prochází neustálým očišťováním na cestě ke Království Božímu.

Před duchovní soud může předstoupit každý – ať už v roli žalovaného či žalujícího. Zvláštním případem je pak souzení biskupa. To patří k vůbec nejcitlivějším a posvátné kánony, kterými se řídí život Církve a které chrání jeho čistotu, na ně bedlivě pamatují. Ne snad proto, že k těmto případům vždy docházelo, ale zejména proto, že biskup je v eucharistickém obecenství ikonou Krista. Tak jako Kristus rozdával Tělo a Krev svým učedníkům (což tvoří základ Církve), tak i biskup rozděluje Boží dary věřícím, aby se skrze ně s Kristem opět sjednocovali. Biskup je pečetí jednoty Boha s člověkem a z toho důvodu by měl být bezvýhradně připodobňován Kristu.

Pokud však v tomto závažným způsobem selže, koná se nad ním duchovní soud. Je-li vina prokázána, udělí soud epitimii. Nastane-li falešné obvinění, musí soud biskupa očistit.

Posvátné kánony vymezují přesný rámec, jak v duchovním soudě s biskupem postupovat.

Soud se nemá konat a rozhodovat na základě nepřátelství, stranickosti a vyhovování lidem (Karth. 16). Rozlišují se dva typy žalob: soukromá a církevní. Soukromá se týká osobní pře mezi žalujícím a biskupem (z důvodu jakéhokoli přečinu). V tomto případě se žaloba přijímá od každé osoby bez ohledu na její vyznání (II. 6, Karth. 28, 144). Naopak u církevních žalob kánony určují, kdo nemůže být žalujícím:
-        heretik, pohan a žid (Karth. 144, Ap. 75, II.6)
-        odsouzený a svržený duchovní či od přijímání odloučený laik; odsouzená či obviněná osoba (II.6, Karth. 143)
-        nemravná či jakkoli kompromitovaná osoba (Karth. 8, 28)
-        osoba, kterou občanské zákony nepřipouštějí k trestným stížnostem (Karth. 144)
-        osoba, jejíž jedno z mnohých obvinění už bylo vyšetřeno a nebylo prokázáno (Karth. 145)

Žalující musí být věrohodný (Ap. 74) a bezúhonný (II. 6) člověk. Svoji žalobu předloží všem biskupům oblasti a potvrdí ji před nimi svými důkazy (II. 6). Zda splňuje podmínky věrohodnosti a bezúhonnosti, biskupové nejprve řádně prošetří (II. 6). Během toho také předběžně zjistí, jaké je o něm veřejné mínění (IV. 21). Spolu se žalujícím jsou k soudu povoláni další svědci (minimálně dva až tři) (Ap. 75). Dokonce ani biskupovo svědectví neobstojí, pokud je pouze jediným svědkem (Karth. 157).

Biskupa soudí sněm ostatních biskupů (Ap. 74). Z kánonů jasně vyplývá, že biskupové buď žalobu přijmou, a pak proběhne soud, nebo ji jako neoprávněnou odmítnou, a soud se nekoná. Nic mezi tím neexistuje. Všechny žádosti musí být řádně projednány. Pokud se tak neděje a pokud nemohou biskupové „proti očekávání obnovit pořádek ve věci obvinění“, žalobce má předložit svou stížnost vyšší instanci – „velkému sněmu biskupů velké oblasti.“ (II. 6). Pokud se prokáže, že obvinění je nepravdivé, musí být žalobci uložen trest (II. 6). Opět: jiná varianta neexistuje.

Biskup se musí dostavit na soud osobně (Ap. 74) ve lhůtě jednoho měsíce (Karth. 28). Pokud tak neučiní, má být vzdálen od eucharistického obecenství (Karth 28). Pakliže mu brání vážné důvody dostavit se k přelíčení, je mu dovoleno ospravedlnit se během druhého měsíce, v jehož průběhu je rovněž vzdálen od obecenství – dokud se „neočistí důkazy ve své záležitosti.“ (Karth 28). Pokud se nedostaví ani v průběhu roku, „má býti souzen jako ten, kdo sám nad sebou vyřkl rozsudek.“ (Karth. 28). Existují tedy maximálně tři předvolání, jež mu biskupský soud prostřednictvím dvou biskupů osobně zašle (Ap. 74).

Dostaví-li se biskup na soud, nastanou tři varianty jeho průběhu: biskup se přizná, nebo je usvědčen (v obou případech mu bude určena příslušná epitimie – Ap. 74), nebo je naopak žaloba prokázána jako nepravdivá (a epitimie je určena žalujícímu – II. 6). Pokud se nemohou biskupové mezi sebou shodnout na rozsudku, „biskup metropolie blízké oblasti pozve některé druhé biskupy, aby záležitost znovu prozkoumali a odstranili pochyby.“ (Ant. 14). Jestliže se žalující osoba v době projednávání skrývá a maří tím průběh soudu, je žalovaný biskup navrácen k obecenství a naopak žalobce z něho vyloučen. Ale zároveň mu nesmí být odňata možnost dokázat, že se nemohl k soudu dostavit z vážných důvodů (Karth 28).

Kánony nepřipouštějí situaci, kdy se žaloba neprojedná, nebo soud odloží nebo dokonce vůbec nekoná (pokud je žaloba oprávněná). Neznají ani případ rezignace pod tlakem okolností (ať už před zahájením či v průběhu soudu), který je běžný v moderním politickém systému, nikoli však v Církvi. Pro Církev je biskup biskupem, dokud není řádně odsouzen. Po prokázání viny je biskup zbaven svých důstojenství. Snížení na kněžský stupeň je považováno za svatokrádež (IV. 29), neboť mravní čistota musí být zachovávána všemi, „kdo se dotýkají svatých věcí.“ (Karth. 4). Kánony hovoří jasně: „Jsou-li duchovní hodni sloužiti, nechť v tom přebývají; nejsou-li hodni, nechť se nevzdalují sloužení rezignací, nýbrž odsouzením za své skutky.“ (Cyr. 3).

Celý proces souzení biskupa může tedy trvat maximálně jeden rok. Během něho biskup zůstává na svém stolci a zachovává kanonická ustanovení. Nesmí konat nic, co by přesahovalo jeho pravomoc bez schválení metropolity. Rovněž „první biskup nemá ničeho činiti bez vědomí ostatních biskupů, neboť jedině tak může být jednota a proslaven Bůh.“ (Ap. 34).

Jestliže se biskupské místo neuprázdnilo, nemůže ani proběhnout volba nového biskupa. Ta může nastat pouze po té, co byl biskup odsouzen a zbaven svého důstojenství. Jinak zůstává stále biskupem – jako je jeden Kristus hlavou Církve.


Použité zkratky:
I – VII – kánony svatých otců sedmi všeobecných sněmů
Ap. – Kánony svatých apoštolů
Karth. – kánony svatého místního sněmu karthagenského
Ant. – kánony svatého místního sněmu antiochijského
Cyr. – kanonický list sv. Cyrila Alexandrijského

sobota 11. května 2013

Pravidla svatých apoštolů o sněmu (synodu) biskupů

Pravidlo 25.
Biskup nebo kněz nebo jáhen, který byl usvědčen ze smilstva nebo z křivé přísahy či z krádeže, budiž zbaven duchovenské hodnosti, nikoliv však vyloučen z církevního obecenství. Neboť Písmo praví, že "nebude dvojího souzení" (Naum 1,9). Totéž se týká i ostatních duchovních osob.

Pravidlo 34.
Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí ničeho podnikati, co ty přesahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení; ale každý se musí starati o svou eparchii a místa, která k ní patří. Avšak ani první biskup nemá ničeho činiti bez vědomí ostatních biskupů, neboť jedině tak může být jednota a proslaven Bůh skrze Pána, ve svatém Duchu, Otec a Syn a svatý Duch.

Pravidlo 37.
Dvakráte do roka budiž svoláván sněm biskupů, na němž tito budou mezi sebou rokovati o dogmatech zbožnosti a řešiti vzniklé církevní nesrovnalosti. Stane se tak po prvé ve čtvrtém týdnu Padesátnice a po druhé dne 12. října. Výklad: Později byla určena jiná data pro konání sněmů vzhledem ke zvláštním důvodům, Viz První všeobecný sněm, pravidlo 5, Šestý všeobecný sněm, pravidlo 8.

Pravidlo 74.
Biskup, který byl věrohodnými lidmi z čehokoliv obviněn, budiž předvolán před biskupy. Dostaví-li se a přizná, nebo bude usvědčen, budiž určena epithimie. Neuposlechne-li předvolání, budiž znovu předvolán dvěma biskupy k němu poslanými. Neuposlechne-li ani v tomto případě, budiž předvolán po třetí dvěma biskupy k němu poslanými. Bude-li přehlížeti i toto a nedostaví-li se, vyřkne sněm své rozhodnutí o něm podle vlastní úvahy, aby se nedomníval, že bude míti výhodu, vyhýbá-li se soudu.

Pravidlo 75.
Nebudiž brán kacíř za svědka proti biskupovi, nepostačí však ani jeden věřící, neboť v ústech dvou nebo tří svědků bude pevně státi každé slovo. (Mat. 18,16)