čtvrtek 25. září 2014

Starec Sergij z Vanves – Slova spásy (I)



Duchovní otec teologa Vladimíra Losského, filozofa Nikolaje Berďajeva, malíře Grigorije Kruga, několika biskupů či athoských igumenů a mnoha dalších, obyčejných věřících – starec Sergij patřil k výjimečným osobnostem poválečné pravoslavné Francie. Sám byl – stejně jako např. metropolita Antonij Surožský – žákem Afanasije Něčajeva, mnicha z Valaamského monastýru, který sloužil během svého exilu v pařížském chrámu Tří svatých hierarchů. V roce 1938 svěřil Kirill Ševič – jak znělo jeho občanské jméno – své rozhodnutí stát se mnichem v dopise sv. Silvánovi Athoskému, který mu jeho záměr požehnal a odepsal: „Jdi a řekni lidem, jak jen to bude možné: Čiňte pokání.“ Byl to světcův vůbec poslední dopis. Na mnicha byl otec Sergij postřižen v roce 1941, po dvojí internaci v koncentračním táboře ve Vernetu. Těsně po válce byl vysvěcen na kněze a zbytek života sloužil ve městě Vanves a v nedalekém skitu Svatého Ducha u Mesnil-Saint-Denis, kde působil také jako igumen. Otec Sergij byl známý svým modlitebním úsilím, se kterým předkládal Bohu trápení svých duchovních dětí. Pro radu se za ním sjížděli lidé z celé Francie i jiných míst Evropy. Následující starcovy myšlenky jsou vybrány z jediné knihy, která o něm dosud vyšla a kterou napsal jeho žák, současný francouzský pravoslavný teolog Jean-Claude Larchet (Cerf, 2004; anglický překlad Divine Ascent Press, 2012).

Modlitba je samotný náš dech. (1)

Bázeň Boží je strach z toho, že budeme odděleni od Boha. (2)

Každý čin, každá práce by měla být vykonána v duchu modlitby. (3)

Smyslem našeho života musí být to, abychom žili v obecenství s Bohem. (9)

Duchovní život by neměl být čistě intelektuální. Mysl představuje pouze čtvrtinu toho, čím jsme. (11)

Mysl musí vždycky jednat spolu se srdcem. (12)

Ze všeho nejvíc bychom se měli vyhnout pýše. Ona je naším nepřítelem číslo jedna. To kvůli pýše padli andělé. (15)

Musíme vždycky usilovat o království nebeské. Naší hnací silou by měl být věčný život. (18)

Když nejsme schopni se modlit při všem, co děláme, pak bychom alespoň měli dělat všechno v duchu modlitby, v duchu Modlitby. (22)

Neměli bychom říkat, že nic není důležité. Naopak – všechno je důležité. Dokonce i ten nejmenší čin má dopad na naši věčnou spásu. (23)

Noviny nám každý den ukazují kalvárii lidského utrpení. Jejich čtení by nás mělo inspirovat k soucitu a modlitbě. (24)

Abychom od Boha obdrželi to, o co ho v modlitbě žádáme, musíme ho žádat v duchu pokory a nikoho neodsuzovat. (25)

Když nás obklopují špatné myšlenky jako hejno much, neměli bychom se nechat odradit, ale zůstat v modlitbě a vytrvat. (27)

Okamžitě, jak se objeví zlá myšlenka, bychom měli činit pokání a prosit Boha za odpuštění. (28)

Musíme se vždycky snažit myslet méně na sebe a více na Boha. (33)

Vnější okolnosti nemůžou nikdy sloužit jako výmluva pro nedostatky v našem vnitřním životě. (34)

Když cítíš, že se věci pomalu zlepšují, neobírej se sám sebou, ale buď naplněn Bohem. (49)

Je především nutné hledat pokoru. Bez ní nemůžeme nic udělat. Pokora je zkratka ke spáse. (50)

Je jedna věc, které se musíš vyhýbat jako skutečné pohromě: soudit svého bližního. (52)

Snaž se co nejvíc nepodléhat hněvu. Hněv vyhání z tvé duše milost. Milost je jako pták; když ji něco vyleká, odletí pryč. (53)

Náš život spočívá v nebi, alespoň tedy náš skutečný život. Naší prací je žít takový život tady a teď. (54)

Křest nás neosvobozuje magickým způsobem od prvotního hříchu, ale dává nám sílu s ním bojovat. (57)

Je nutné činit pokání za to, že jsme nedostatečně milovali své bližní a že jsme nebyli dost citliví vůči neštěstí druhých. (58)

Především je důležité začít každé ráno znovu. Stejně jako nemůžeš začít den bez jídla, musíš dostat i svůj duchovní pokrm. (59)

Duchovní věci jsou skutečnější než věci materiální, jež můžeme vidět svýma očima. Duchovní věci jsou vnímány jiným smyslem, který je oddělen od našich tělesných smyslů: okem srdce. (61)

Velkým tajemstvím duchovního života je mít v sobě Krista a žít silou Boha, nikoli svými vlastními silami. (62)

Jistý otec řekl: „Pokud jsi uchvácen tělesnou krásou, jdi na hřbitov a uvidíš, jak tato krása skončí.“ (68)

Dávej pozor, abys nikoho nesoudil. Posuzování bližního je spojeno s pýchou a pýcha je náš první nepřítel; celé naše neštěstí pochází od ní. (73)

Pořád si hlídej, abys nenaslouchal špatným myšlenkám. Snaž se je odehnat, hned jak se objeví, protože jakmile je jednou přijmeš, přemění se ve slova a skutky. (75)

Lidé mají mnoho darů, většinu z nich však během tohoto pozemského života jen stěží rozvinou. Je to vskutku velká škoda. (77)

Bojuj se světem nikoli způsoby světa, ale způsoby Boha. (83)

Každou noc zkoumej své svědomí, vybav si v mysli všechny své hříchy, které jsi v průběhu dne spáchal, a pak ze všech čiň pokání. (89)

Modlitba je jako světlo, které všechno osvěcuje a díky němuž vidíme jasněji do svých duší. (93)

Pravoslavná askeze je velmi střízlivá. Milost se nedává poznat spektakulárním způsobem. Prorok Eliáš nenašel Boha v ohni nebo větru, ale v tichém hlase. (97)

Vyhýbej se intelektuálním spekulacím, které se tak často netýkají tvé osobní eschatologie. V příštím životě ti budou tyto spekulace k ničemu. Proto jsou v duchovním životě většinou úspěšnější prostí lidé než intelektuálové. (100)


Slova spásy (II) 

středa 17. září 2014

Grigorij Krug – malíř a poustevník



"Askezí je do člověka vpisován Boží obraz." Grigorij Krug

Většina z nás patrně zná novodobou ikonu sv. Serafima Sarovského, která se svým jednoduchým a jemným stylem liší od starších vyobrazení tohoto světce, zatížených doslovným realismem 19. století. Už mnohem méně známý je její autor, jenž zůstával po velkou část svého života – navzdory nebývalému talentu – bokem veřejných poct a žil v ústraní jako prostý mnich – poustevník: Grigorij (Grégoire) Krug.

Otec Krug náležel k silné generaci ruských emigrantů, kteří opustili svou vlast před bolševickým režimem, a přispěli k duchovnímu rozkvětu pravoslaví na Západě v průběhu 20. století. Rodák ze Sankt Petěrburgu (1907) vyrůstal ve smíšené rusko-švédské rodině: po matce zdědil umělecké vlohy, po otci víru. Až do své konverze k pravoslaví v polovině 20. let (pod vlivem pskovského protojereje Lva Liperovského) zůstával formálním luteránem.

Movitá rodina průmyslníka zajistila chlapci velmi slušné vzdělání: soukromé kurzy u malíře Semjonova, vysokou Školu umění a řemesel v Tallinu a malířský ateliér u profesora Glinky v Tartu. Místní Městské muzeum také vlastní některá Krugova raná díla. V roce 1931 emigruje rodina do Francie, kde mladý umělec završuje svá klasická studia na ruské malířské akademii v Paříži. Navazuje kontakty s dalšími umělci – většinou zástupci ruské avantgardy (např. N. Gončarovová a M. Larionov) a hlavně tvoří. Maluje venkovskou krajinu (normandský cyklus) i pařížská městská zákoutí; pracuje na sérií akvarelů ke Gogolově Nosu.

Paralelně s tím – a čím dál intenzivněji – však Krug rozvíjí nábožensky orientovanou část své tvorby. Zásadní je v tomto směru jeho setkání s rovněž budoucím ikonopiscem a významným teologem Leonidem Uspenským ještě na ruské akademii. Jeho prostřednictvím vytváří v roce 1933 svou první církevní „zakázku“: ikonostas pro chrám sv. Serafíma Sarovského v Paříži. Oba přátelé se věnují studiu malování ikon (např. u sestry Joanny /Julie Nikolajevny Rejtlingerové/ v proslulém teologickém Institutu sv. Sergije) a společně vymalovávají chrám Tří svatých hierarchů v Paříži a kapli Záštity přesvaté Bohorodice v Grossouvre.

V této době se Krug stal rovněž členem dvou církevních spolků, jež sehrály důležitou roli v pravoslavné kultuře meziválečné Francie. Prvním z nich bylo sdružení Ikona, jež soustřeďovalo tehdejší pravoslavné malíře, umožňovalo kontakty s církevními obcemi a prostředkovalo vymalovávání chrámů, které po celé Francii stále přibývaly. Druhým spolkem bylo Bratrstvo sv. Fotia, které pod vedením mladého a energického Vladimíra Losského představovalo Francouzům pravoslaví v jeho raněkřesťanských a patristických základech, znovuoživených v současném společenském kontextu.

V Krugově vnitřně bohaté osobnosti se snoubil nevšední umělecký talent s duchovním zanícením, ale i velkou psychickou senzitivitou. Během války – po dekádě uměleckého rozmachu – se malíř dostal do těžké osobní a tvůrčí krize. V několikaměsíčním období, provázeném duševními obtížemi a stráveném převážně v pařížské nemocnici sv. Anny, mu byl oporou mnich Sergij (Ševič) – další  výrazná osobnost francouzského pravoslaví, v jehož působení byl později rozpoznán dar starectí (více o něm zde). Jeho každodenní návštěvy, slova útěchy a modlitby nakonec pomohly – jak potvrdili i lékaři – ke Krugovu uzdravení. Krátce po konci války odešel malíř za otcem Sergijem, který se stal jeho duchovníkem a nejbližším přítelem, do Vanves, kde sloužil jako čtec v chrámu Svaté Trojice. V roce 1948 pak přijal mnišství a jméno Grigorij podle sv. Grigorije Ikonopisce – byzantského malíře, působícího ve 12. století v Kyjevskopečerské lávře.

Příštích dvacet let – až do konce svého života – strávil Grigorij Krug jako poustevník ve skitu Svatého Ducha poblíž Mesnil-Saint-Denis. Spolu s duševním zdravím se mu vrátila i touha malovat. Celkem vytvořil přes 450 ikonopiseckých děl. Mezi nejvýznamnější patří ikonostas chrámu ve Vanves, ikonostas pro starobinec v Noisy-le-Grand, fresky v chrámu Přesvaté Bohorodice Kazaňské v Moisenay a kompletní výzdoba chrámu Tří svatých hierarchů v Paříži. Otec Krug vytvořil také několik ikon světců, kteří do té doby nebyli ještě zpodobeni: jsou mezi nimi francouzští svatí Jenovéfa či Diviš, ale i např. velký ruský malíř ikon Andrej Rublev, kanonizovaný v roce 1988. Většina obrazů se nachází ve Francii, další ve Velké Británii, Itálii, Nizozemsku a Spojených státech a šest je na území Ruska (mimochodem, Grigorij Krug se – stejně jako Sergij Ševič či Vladimír Losskij – za složité církevně-právní situace ruské emigrace přičlenil k jurisdikci Moskevského patriarchátu).

Mistrovským dílem tohoto malíře-poustevníka však zůstávají chrámové fresky ve skitu Svatého Ducha, kde o samotě žil. Pracoval na nich vytrvale v letech 1950–1968 a dodal jim – kromě náročné techniky – svébytný duchovní ráz, vycházející z jeho životní zkušenosti mnicha.

Ten ostatně dokládá i ona na začátku zmíněná ikona sv. Serafima. Vidíme na ní modlícího se muže, vsazeného do zářivě bílého prostoru. Malíř jako by se odvracel od figurativní doslovnosti 19. století směrem k střídmosti středověké ruské ikonomalby. Jejími autory byli výhradně mniši, často z monastýrů a skitů kontemplativního zaměření. Postavy světců na jejich obrazech jsou obestřeny jasně bílou barvou, vyjadřující nestvořené Boží energie. Vytvořit takovou formu, jedinečnou právě svou barevností, mohl jen člověk se stejnou duchovní zkušeností, jakou měli ti, kdo jsou na obraze zpodobeni. Mnich Grigorij se k této tradici po mnoha stoletích opět vrací, a to v malířském výrazu, který vyplývá z jeho svébytného způsobu života. Malovat ikonu znamená modlit se; a v modlitbě zahlédnout Světlo, jež pak symbolicky zůstane zachyceno na obraze. A Bůh skrze tento obraz – ikonu – následně může vést ty, kdo se před ním modlí, ke stejné zkušenosti oslavení.

středa 10. září 2014

Moudrost křesťanských žen: amma Synklétiké



Sv. Synklétiké se narodila v Alexandrii do bohaté rodiny makedonského původu. Pro značný majetek a tělesnou krásu si ji předcházelo množství ctitelů. Dívka se však rozhodla uchovat panenství a zasvětit život Kristu. O duchovním sňatku později řekla: „Místo drahokamů trojitou korunu z víry, naděje a lásky; místo náhrdelníku pokoru; místo opasku – cudnost; a ať je chudoba naším světlým rouchem.“ Po smrti rodičů rozdala všechen majetek chudým a uchýlila se spolu se svou slepou sestrou do samoty, aby se věnovala pouze modlitbě. Sama sebe přitom považovala za největšího nepřítele a překážku ve sjednocení s Bohem. Oddala se proto náročné askezi, která přinesla plody v podobě darů duchovního rozlišování a léčení. Pověst o ní se rychle rozšířila a Synklétiké začaly vyhledávat další ženy, které chtěly následovat jejího příkladu. Proti své vůli a z lásky nakonec souhlasila s vyučováním a vedením méně zkušených mnišek. Její výroky byly později zařazeny do sbírky apofthegmat svatých otců (abba) a matek (amma) rané Církve. Synklétiké zesnula po těžké nemoci, kterou nesla s obdivuhodnou trpělivostí, ve věku 84 let. Její svátek je v pravoslavné tradici 4. ledna.

O hésychii

„Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky, zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“ (II, 27)

O kajícnosti

„Ti, kteří přicházejí k Bohu, prodělávají zpočátku zápas a velkou námahu, ale potom mají nevýslovnou radost. Jako totiž ti, kteří chtějí zapálit oheň, jsou zpočátku obtěžováni kouřem a slzí a jen tak dosáhnou toho, oč se snaží – a náš Bůh prý je přece oheň sžírající –, musíme zrovna tak i my ten božský oheň v sobě zažíhat se slzami a námahou.“ (III, 34)

O zdrženlivosti
„My, když jsme složili tento slib, musíme dodržovat vrcholnou umírněnost. Zdá se totiž, že i mezi světskými lidmi panuje umírněnost, ale s ní je tam zároveň i nerozumnost, protože oni hřeší ostatními smysly. Dívají se přece beze studu a smějí se bez míry.“ (IV, 49)

„Jako ty nejprudší jedy vyhánějí jedovatá zvířata, tak modlitba a půst zaplaší nečistou myšlenku.“ (IV, 50)

„Ať tě nádhera světského bohatství nesvede k myšlence, že je k něčemu užitečné. Lidé si váží kuchařského umění kvůli rozkoši, ale ty překonej vábnost jejich nadbytečné stravy postem, pomocí jednoduché výživy. Písmo totiž říká: Člověk s plným břichem pohrdá pláství medu (Př 27,7). Nezprotiv si chléb a nežádej si vína.“ (IV, 51)

O chudobě
„Dobrovolná chudoba je velmi dobrá pro ty, kdo jsou jí schopni. Ti, kdo to snesou, mají sice tělesné soužení, ale v duši mají pokoj. A stejně jako se šaty z pevné látky perou a bílí šlapáním a ždímají násilím – kroucením –, tak se silná duše upevňuje dobrovolnou chudobou.“ (VI, 17)

O vytrvalosti
„Bydlíš-li v koinobiu, neměň své místo. To totiž člověku může velmi uškodit. Jako pták, který odletí z vajec, způsobí, že na ně nafouká vítr a nic se z nich nevylíhne, tak i mnich nebo panna, když se stějhuje z místa na místo: duchovně se nachladí a odumře víře.“ (VII, 22)

„Je mnoho ďáblových ostnů. Neodradil-li duši chudobou, lichotí jí bohatstvím. Nezmohl nic nadávkami a urážkami? Začne s chválami a poctami. Podlehl, protože je člověk zdravý? Přivede na tělo nemoci. Když nedokázal svést duši rozkošemi, pokusí se odvrátit ji pomocí nedobrovolně snášených námah. Vyžádá si totiž dovolení a přivede na lidi nějaké velmi těžké nemoci, aby je tím oslabil a zakalil jejich lásku k Bohu. Ale i když bude tvé tělo zmrzačeno a bude hořet velmi prudkými horečkami, i když se bude trápit neuhasitelnou žízní, vzpomeň si, když to všechno podstupuješ a jsi přitom hříšník, na budoucí trest, věčný oheň a utrpení před soudem a jistě pak nebudeš podceňovat, co se děje v přítomnosti. Raduj se, že tě Bůh ochránil, a měj na jazyku onen pravdivý výrok: Hospodin mě ztrestal, nevydal mě však smrti (Ž 117,18). Jsi ze železa a ohěm se zbavuješ rzi. A jestliže jsi chorý, třebaže jsi spravedlivý, postupuješ od menších věcí k větším. Jsi ze zlata a ohněm ses stal hodnotnějším. Byl ti dán do těla osten, posel to satanův? (2 Kor 12,7) Jásej radostí! Podívej, komu jsi teď podobný! Vždyť jsi byl poctěn osudem Pavlovým. Jsi zkoušen horečkou a vychováván zimnicí? Nuže, Písmo říká: Prošli jsme ohněm a vodou a teď je připraveno osvěžení (Ž 65,12). Dosáhls toho prvního, tak očekávej to druhé. Při uplatňování ctností volej slovy svatého Davida. Říká totiž: Já jsem chudý, ubohý a plný bolesti (Ž 68,30). Touhle trojicí soužení se staneš dokonalým. Říká přece: Tys mě v soužení osvobodil (Ž 4,2). Zdokonalme své duše především těmito cvičeními. Vždyť protivníka vidíme před sebou.“ (VII, 23)

„Jestliže nás zatěžuje nemoc, nermuťme se, že se kvůli slabosti či tělesnému zranění nemůžeme postavit k modlitbě nebo nahlas zpívat. To všechno jsme konali kvůli odstaňování žádostí. Vždyť půst i spánek na tvrdé podložce je nám předepsán kvůli těm nejostudnějším rozkoším. Jestliže je tedy utlumila nemoc, odstranila důvod těchto činností. Jsou najednou zbytečné. Proč říkám zbytečné? Zhoubné příznaky totiž díky nemoci zmizely jako působením dobrého, silného léku. Velkou askezi vyžaduje ovládat se v nemocech a vysílat děkovné zpěvy vzhůru k Přemocnému. Ztrácíme zrak? Nenesme to těžce. Přišli jsme totiž o nástroj nenasytných přání, ale vnitřmíma očima vidíme jako v zrcadle Kristovu slávu. Ohluchli jsme? Poděkujme, že jsme úplně přišli o ten nanicovatý sluch. Utrpěly naše ruce? Ale ty vnitřní máme připraveny k boji proti nepříteli. Choroba zachvátila celé tělo? Ale zdraví toho vnitřního člověka spíše vzrůstá.“ (VII, 24)

„Ve světě zavírají provinilce proti jejich vůli do vězení. Uvězněme se kvůli svým hříchům také my sami, aby náš dobrovolný rozsudek zahnal přicházející trest. Postíš se? Nevymlouvej se na nemoci. Vždyť i ty, kdo se nepostí, potkávají taková onemocnění. Začal jsi konat dobro? Nenech se odradit, když tě srazí nepřítel. Vždyť právě on bude poražen tvou vytrvalostí. Také ti, kdo se vydávají na moře, rozvinou plachty a naberou nejprve příznivý vítr. Když je pak zastihne protivítr, námořníci kvůli tomu nezničí loď, ale na chvilku se zastaví na místě nebo třeba i bojují s bouří, a pak opět pokračují v plavbě. Tak i my, když nás přepadne protivítr, bez bázně roztáhněme kříž místo plachty a dokončeme plavbu.“ (VII, 25)

O okázalosti

„Jako se vypotřebuje poklad, když je na očích, tak se ztratí ctnost, když je rozhlašována a vytrubována. Jako se totiž vosk působením ohne rozpustí, tak se rozteče i duše a ztratí svou sílu, když na ni působí vychvalování.“ (VIII, 24)

„Jako je nemožné, aby byla rostlina zároveň svým semenem, tak je nemožné, abychom přinesli nebeské ovoce, pokud nás obklopuje světská sláva.“ (VIII, 25)

O rozlišování

„Když lidé, kteří shromažďují za mnohých námah a nebezpečí hmotný majetek, získají mnoho věcí, touží mít ještě více a to, co už mají, pokládají za nic a sápou se po tom, co ještě nemají. Ale my, i když nemáme nic z toho, po čem se obvykle touží, to ani nechceme získat, protože se bojíme Boha.“ (X, 101)

„Některý zármutek je prospěšný, některý je zhoubný. Užitečný je zármutek, když se naříká nad vlastními hříchy a nad tím, že bližnímu schází poznání, a když se neopouští úmysl, aby se dosáhlo dokonalé dobroty. To jsou druhy božského zármutku. Existuje ale vedle toho i jakési spiknutí nepřítele. I ten totiž vnuká zármutek – plný nerozumu, což se většinou nazývá duchovní omrzelost. Tohohle ducha je tedy nutné zvlášť zapudit modlitbou a zpěvem žalmů.“ (X, 102)

„Je dobré vůbec se nehněvat, ale když už k tomu dojde, nedal ti pro tuhle vášeň apoštol ani jeden den. Řekl totiž, ať nezapadá slunce... (Ef 4,27) A tebe zatím jímá hněv na tak dlouho, až se naplní celý tvůj čas. Neumíš říct: Každý den má dost vlastní špatnosti? (Mt 6,34) Proč nenávidíš člověka, který tě zarmoutil? To tě nezarmoutil on, ale ďábel. Měj nenávist k nemoci, nikoli k nemocnému.“ (X, 103)

„Je nebezpečné, aby se pokoušel vyučovat někdo, kdo nebyl vychován uskutečňováním ctností v životě. Protože jako když někdo přijímá hosty v chatrném domě, všem uvnitř uškodí, tak i ti, kdo nebyli nejdřív spolehlivě upevněni, zahubí spolu se sebou i ty, kdo k nim přijdou. Neboť slovy zvali ke spáse, ale špatností své povahy asketům spíš ublížili.“ (X, 104)

„Existuje tvrdá askeze, která pochází od nepřítele. Vždyť to dělají i jeho učedníci. Jak tedy rozeznáme božskou a královskou askezi od té tyranské a démonské? Není zřejmé, že podle přiměřenosti? Jedinou jednotkou tvého postu ať se stane celý tvůj čas. Neposti se čtyři nebo pět dní, abys půst dalšího dne ze slabosti porušil množstvím jídla. To je totiž nepříteli příjemné. Nemíra bývá zhoubná na každý pád. Zkrátka neztrať svou zbroj, abys nezůstal nahý a v boji snadno porazitelný. Naše zbroj je tělo, duše je voják. Podle potřeby se proto starej o obojí. Posti se, dokud jsi mladý a zdravý, neboť přijde stáří a nemoc. Dokud můžeš, shromažďuj si poklady, abys je našel, až budeš moci.“ (X, 105)

„Oč pokročilejší jsou zápasníci, o to větší mají protivníky.“ (X, 106)

O bdělosti

„Děti, všichni můžeme být spaseni, a z vlastní nedbalosti spásu ztrácíme.“ (XI, 72)

„Buďme bdělí, neboť skrz naše smysly vstupují dovnitř zloději, i když si to nepřejeme. Vždyť jak by se mohl dům uchránit před začernáním, jestliže jsou otevřená okna a nažene se tam zvenku kouř?“ (XI, 73)

„Musíme se vyzbrojit proti démonům. Oni přicházejí dovnitř a podněcují zvnějšku, a tak se duše jako loď jednou potápí vnějším působením obrovských vln, podruhé se dostává pod vodu proto, že dovnitř zatéká. Tak i my jednou hyneme pro hříchy při vnějším jednání, podruhé nás poskvrňují vnitřní špatné myšlenky. Musíme tedy dávat pozor na vnější útoky zlých duchů a vyčerpávat zevnitř nečistotu špatných myšlenek.“ (XI, 74)

„Nemůžeme zde být bezstarostní. Písmo totiž říká: Kdo stojí, ať dá pozor, aby nepadl (1 Kor 10,12). Plavíme se v temných vodách – svatý žalmista David přece říkal našemu životu moře. Ale místa na moři jsou někde plná oblud, někde zase úplně klidná. My tedy zdá se plujeme v klidné oblasti moře a světští lidé v částech nebezpečných; a my plujeme ve dne a provází nás slunce spravedlnosti a oni v noci a vede je nevědomost. Je však možné, že světský člověk se v bouři a nebezpečí často probere a začne volat o pomoc a tak svou loď zachrání, zatímco my se z nedbalosti potopíme na klidné hladině, protože jsme pustili kormidlo spravedlnosti.“ (XI, 75)

O poslušnosti

„Jsme-li v koinobiu, važme si poslušnosti víc než askeze. Jedna totiž učí povýšenosti, druhá slibuje pokoru.“ (XIV, 17)

„Musíme řídit svou duši s rozlišováním, a žijeme-li v koinobiu, nehledat své vlastní cíle a neotročit své vlastní vůli, ale poslouchat svého otce ve víře. Vydali jsme se do vyhnanství, a to znamená, že jsme se zbavili světských starostí. Nehledejme tedy to, čeho jsme se zprostili. Tam jsme měli slávu, zde potupu, tam jsme měli nadbytek potravin, zde máme nedostatek i chleba.“ (XIV, 18)

O pokoře

„Jako nelze vystrojit loď bez hřebů, tak je nemožné dosáhnout spásy bez pokory.“ (XV, 66)

O jasnozřivosti

Buďme obezřetní jako hadi a čistí jako holubice (Mt 10,16). Podněcujme tak proti ďáblovým léčkám úskočné smýšlení. Abychom byli jako hadi, je totiž řečeno proto, aby nám nezůstávaly utajeny ďáblovy útoky a nástrahy. Vždyť podobné se nejrychleji poznává pomocí podobného. Naproti tomu čistota holubice značí čistotu jednání.“ (XVIII, 28)


Vybráno z knihy Apofthegmata – výroky a příběhy pouštních otců I. – III. (Praha 2000 – 2008, překlad Jiří Pavlík)

středa 3. září 2014

Starec Porfyrios – život na Svaté Hoře



Starec Porfyrios, původním jménem Evangelos Bairaktaris, se narodil 7. února 1906 do chudé rolnické rodiny, žijící na řeckém ostrově Evia. Jeho otec záhy odešel vydělávat peníze do Ameriky, kde pracoval na stavbě panamského průplavu. Extrémní chudoba nedovolila, aby Evangelos dokončil byť jen základní školu. Po prvním ročníku byl poslán pracovat do blízkého města Chalkida a následně do přístavu Pireus.

Ještě předtím však v sobě pocítil silnou touhu po Bohu. Během toho, co pásl ovce, si slabiku po slabice, protože lépe číst neuměl, pročítal životopis svatého Jana Chýšníka, který ho zaujal natolik, že se okamžitě rozhodl pro mnišství – i když o něm nic nevěděl a dokonce do té doby neviděl ani jednoho mnicha.

V Pireu se pak setkal s mužem, který v mládí žil krátký čas na Svaté hoře Athos. Na svůj tamější pobyt stále vzpomínal a litoval, že se kdy vrátil zpět do ruchu světského života. Kdyby si dnes mohl vybrat, nikdy by Athos neopustil. Zasažen jeho slovy, poprosil ho Evangelos, aby mu poradil, jak se na Svatou Horu dostat.

Nevěděl však, jak se vyvázat z práce, říct o svém rozhodnutí rodičům a podstoupit dalekou – a nákladnou – cestu lodí. Mezitím se začal intenzivně modlit, dělat poklony, postit se. Na Athos se dostal až na třetí pokus. Před odplutím ze Soluně k němu přišel postarší mnich: „Pojď se mnou do Kavsokalyvie,“ vyzval ho. „Žiju tam se svým bratrem v poustevně na poušti. Dáme ti práci, zaplatíme ti a možná z tebe nakonec uděláme i mnicha,“ zasmál se. „Poslyš ale, mladí nemají na Svatou Horu povolený vstup. Proto trošku zalžeme a Bůh nám odpustí. V Božích očích to nebude lež, ale pravda, protože ty miluješ Krista a chceš jít na Svatou Horu, abys mu sloužil. Takže když se tě někdo zeptá, kdo jsi, řekni, že jsi můj synovec.“

V athoském přístavu Dafne Evangela okamžitě spatřila stráž a chtěla ho vyhostit. Starec, který byl na Svaté hoře ctěným zpovědníkem, však zakročil: „Nechte ho, je to můj synovec. Zemřela mi sestra a on je teď sirotek, vzal jsem ho proto s sebou. Nemá chudák, kam jít.“ Když strážník namítal, že bude mít kvůli tomu problémy, mnich ho uklidňoval: „Neměj obavy, cokoli by se přihodilo, odvolej se na mě. Promluvím se starci a tobě se nic nestane.“

Takto tedy vstoupil mladý Evangelos do míst, která navždy určila jeho další život. Bylo mu teprve dvanáct let. „Od této chvíle jsem vedl jiný život: život v Kristu, plný služby Bohu, osvobozený od starostí, život vzkříšení,“ ohlížel se později nazpět starec Porfyrios.

Skit Kavsokalyvia se nachází v nejodlehlejší, nehostinné, jižní části poloostrova, kde se úpatí athoského masívu prudce sváží k Egejskému moři. Ve vyprahlé krajině, vystavené po většinu dne spalujícímu slunci, mají své poustevny mniši, kteří zvolili radikální formu askeze a oddáni neustálé modlitbě udržují podnes živé světlo hesychasmu.

Evangelos zde strávil sedm let v poustevně svatého Jiří pod duchovním vedením dvou zkušených mnichů: otce Panteleimona, který ho sem přivedl a byl jeho zpovědníkem, a otce Ioannikia, který byl knězem. Postupně se zde naučil číst. O volných chvílích pročítal liturgické knihy, Nový zákon a žaltář, který se nakonec naučil i nazpaměť.

Po prvotní radosti, která Evangela naplňovala v jeho vysněném místě, přišlo období pokušení. Chlapec začal pociťovat výčitky vůči svým rodičům, kteří nevěděli, kde je. Zároveň chtěl k sobě na Athos vzít svého stejně starého bratrance, aby nebyl ochuzen o tento způsob života. Své trápení před otci tajil, ale zároveň ztrácel chuť k jídlu, blednul a propadal stále častěji zádumčivosti. Starec Panteleimon si toho všimnul a zeptal se Evangela, co ho tíží. Chlapec mu všechno řekl. Od té chvíle pokušení zmizela. Evangelos už na rodiče nemyslel, ale dál se za ně modlil. Postupně se více postil a vůbec zvětšoval své asketické úsilí. „Byl jsem naplněn stále větší mánií a nadšením. Toužil jsem být pořád v chrámu a dělat to, co chtějí otcové, jen abych je potěšil. V tom spočívala má proměna, uskutečněná Boží milostí.“

Pro Evagela tak existoval pouze Bůh a po něm jeho dva starci. Od začátku si vůči nim vytvořil přirozenou poslušnost. Poslušnost pro něho neznamenala nějaký abstraktní koncept nebo morální nutnost, kterou musí splnit, pokud chce být mnichem. Naprosto ne – mladý Evangelos ani nevěděl, že něco takového jako poslušnost je základní podmínkou k tomu, aby mohl člověk na Svaté hoře plně uskutečnit své mnišství. Poslušnost u něho vyvěrala z přirozené úcty a opravdové lásky k oběma bratrům, kteří svým životem svědčili o Kristu. Bůh si tak Evanegela přitahoval skrze tyto duchovní osobnosti k sobě. „Byl jsem naprosto poslušný vůči svým starcům – ne  z nějakého přinucení, ale z radosti a lásky. Doopravdy jsem je miloval. Na nikoho jiného z lidí jsme nemyslel – ani na rodiče, ani na přátele, ani na svět venku. Můj život byl modlitba, radost a poslušnost vůči mým starcům.“

Praktický život ve skitu byl přitom přísný. Ve své láskyplnosti ho však Evangelos jako takový vůbec nevnímal. Teprve později si – už jako otec Porfyrios – uvědomil, jakou askezí na Svaté hoře prošel. Jednoho dne dal například otec Ioannikios chlapci za úkol, aby přemístil hromadu kamení z jednoho místa na druhé. Evangelos to poslušně vykonal. Když to však uviděl otec Panteleimon, velmi se rozhněval: „Proč jsi to udělal? Copak tady ty kameny potřebujeme? Vrať je tam, kde jsi je našel.“ A chlapec poslechnul. Druhý den šel kolem otec Ioannikios a velmi se divil: „Copak jsem ti neřekl, abys odsud ty kameny odnesl?“ Chlapec se starci poklonil a přiznal: „Odpusťte mi, otče, skoro všechny kameny jsem přemístil, ale druhý starec mi řekl, ať je vrátím tam, kde byly. A to jsem udělal.“ Otec Ioannikios na to nic neřekl a odešel.

Starec Porfyrios později vzpomínal, že nevěděl, zda ho otcové tímto zkoušejí z poslušnosti, či nikoli. Avšak pro nezkušeného poslušníka či mnicha je, dodával, důležité, aby nevěděl, že je zkoušen – jinak by na sebe záměrně bral i ty nejtěžší úkoly, jen aby ukázal, že je poslušný. Kdežto pravá zkouška, v níž se projeví skutečná poslušnost, nastává tehdy, když o ní člověk neví.

Ať už ve zkouškách či nikoli, otcové Evangela nikdy nechválili, ale spíše kárali – i když svou práci udělal dobře. Chránili ho tak od pokušení být na sebe pyšný. Mladík je však miloval natolik, že od nich nechtěl být odloučen. „Člověk, který je zvyklý na pokoření, přitahuje Boží milost,“ říkával později.

Otcové chlapce rovněž naučili Ježíšově modlitbě – opět velmi prostě, bez konkrétních rad a upozornění: „Po několika dnech si mě starec zavolal k sobě, dal mi komboskini a řekl mi, ať každou noc opakuji modlitbu ´Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou´. Nic víc. Žádná instrukce, žádné vysvětlení. Předtím, než mi dal komboskini, jenom řekl: ´Pokloň se, polib mi ruku a potom kříž na komboskini, abych ti mohl požehnat, aby ti Bůh pomohl.´“ To bylo vše. S Boží pomocí se mladík naučil Ježíšově modlitbě. Modlil se ji i během běžných prací, které vykonával ve skitu a mimo něj, aby jeho myšlenky volně nebloudily. Za tímto účelem si také opakoval v mysli slova z Písma a z liturgických zpěvů, které se naučil nazpaměť. Jediným smyslem bylo zůstávat stále s Bohem. Evangelos netušil, že pasáže, které znal zpaměti, jednou použije ve svých kázáních. Nikdy nechtěl Svatou Horu opustit.

Když jednou kráčel sám po cestě vedoucí ze skitu, potkal tři poutníky a pozdravil je, jak je na Athose běžné: „Požehnejte.“ Protože měl v té době velice „divoké vzezření“, jeden z mužů si soucitně povzdechnul: „Chudák chlapec, nemá to asi v hlavě úplně v pořádku.“ Evangelos šel mlčky dál, ale – šťastný za toto ponížení – říkal si pro sebe: „Má naprostou pravdu. Ale co by asi tak řekl, kdyby věděl o mém skutečném bláznovství!“

Toto bláznovství byla čirá radost v Bohu: když byl Evangelos sám a nestyděl se před starci, běhal po úzkých athoských stezkách, křičel z útesů nad nekonečným mořem, chodil bosý ve sněhu. Když se nachladil – „vypil jsem šálek čaje, udělal pět nebo šest set poklon, pořádně se vypotil a nakonec si vyměnil šaty. Potom jsem si lehl na madraci a znovu se uzdravil.“

Ani Evangelos, i když měl tak vroucí lásku k Bohu, nebyl ušetřen dalších pokušení. Stalo se, že udělal něco bez požehnání: vyřezal ze dřeva krásný obraz nebo se tajně naučil část evangelia nazpaměť. Otcové ho však za to vždy napomenuli, neboť přílišná horlivost v něm mohla vzbudit pýchu. Jednou Evangelos vědomě porušil starcův zákaz, aby nebral z poličky vzácnou knihu – rukopis děl sv. Simeona Nového Teologa, neotvíral ji a nečetl si z ní, protože nebyl na její obsah ještě dostatečně zralý. Kniha však stále poutala chlapcovu pozornost. Když starci odešli za prací, Evangelos rukopis z poličky sundal, ale byl překvapen a zklamán zároveň: staré písmo plné zkratek a specifických znaků nemohl přečíst, a tak knihu vrátil zpátky na své místo. Poté však upadl do těžkého smutku, který paralyzoval celou jeho bytost: nedokázal pracovat, modlit se, jít do chrámu, jak býval zvyklý. I když neztratil víru, nemohl obnovit svůj vztah s Bohem. Jeho myšlenky se neustále stáčely k tomu, že neuposlechl starcovu radu a začal všechno před starcem skrývat. Takto ztrápený prožil několik dní, dokud se starcovi nevyzpovídal. Teprve potom nabyl znovu pokoje.

Po dvou letech se stal Evangelos mnichem. Později na to takto vzpomínal: „Když jsem dovršil čtrnácti let, můj starec si mě zavolal a řekl mi: ´Co budeš dál dělat? Jaké máš plány? Zůstaneš tady?´ ´Zůstanu!´vyhrkl jsem radostí. ´Pokloň se.´ Poklonil jsem se. Starec přinesl svou starou a obnošenou rjasu, kterou měl na práci. Měla od potu zamaštěný límec a byla tak záplatovaná a pospravovaná, že pod ní bylo sotva vidět oblečení. Na Svaté hoře jsem viděl hezky oblečené mladé mnichy a snil jsem o tom, že jednou budu taky nosit rjasu jako oni. Co můžu říct? Čekal jsem toužebně na tento okamžik. A jak jsem byl mladý, tak jsem si představoval, že budu jednou nosit čistou a pěknou rjasu. A když ten okamžik konečně nastal, co jsem uviděl? Starý záplatovaný hadr. Byl jsem trochu zklamaný – asi pět minut. Ale starci jsem nic neřekl a nestěžoval si. Najednou jsem začal myslet pozitivně. Myslel jsem na poustevníky, kteří nosí žíněné košile a nikdy si je nesundají a neperou. Bůh mi dal útěchu. ´Požehnejte, otče,´ řekl jsem a rjasu si oblékl.“ Za další dva roky Evangelos přijal velkou schimu během celonočního bdění v chrámu Svaté Trojice.

Vysoko nad skitem Kavsokalyvia žil ve své malé kamenné kelii v totální izolaci od světa ruský poustevník Dimas. Nikomu se neukazoval, nikdo o něm nevěděl – až na pár spolubratrů z Kavsokalyvie, kam chodil na společné modlitby. Žil a zemřel „neznámý lidem, avšak známý Bohu“ (sv. Theognostos), který ho obdaroval mnohými charismaty. Jediný starec Porfyrios svědčil po svém odchodu ze Svaté Hory o síle milosti, která z tohoto svatého muže vyzařovala. Bůh nechal sotva plnoletého mladíka vstoupit prostřednictvím zbožného Dimase do světla své slávy:

„Jednou brzo ráno, ještě před první bohoslužbou jsem vešel do prázdného chrámu, usadil se bokem u vchodu a modlil se. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vysoký mnich. Byl to Starý Dimas. Rozhlédl se a nikoho neviděl. S dlouhými komboskini v ruce začal dělat rychlé rytmické poklony a zároveň neustále opakoval: ´Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou... Přesvatá Bohodice, spasiž nás.´ Po krátkém čase upadl do extáze. Nedokážu najít slova, která by popsala jeho chování před Bohem – jeho pohyby lásky a uctívání, pohyby božské touhy a oddanosti. Jeho postava se koupala v milosti. Zářila ve světle. Jeho modlitba se okamžitě přenesla na mě. Ihned jsem vstoupil do atmosféry, která ho obklopovala. Neviděl mě. Byl jsem hluboce dojatý a začal prolévat slzy. Boží milost sestoupila na mě bídného a nehodného. Jak bych vám to mohl popsat? Světec přenesl Boží milost i na mě. Milost, které se mu dostalo, zářila i na mou duši. Přenesl na mě své duchovní dary milosti.“

Tento stav „božské katalepse“, jak ho Porfyrios nazývá, pomalu odezníval s prvními ranními údery zvonu. Do chrámu začali vstupovat další mniši na jitřní a svatou liturgii. Po návratu do poustevny se mladík odebral rovnou do kaple, kde až do večera v slzách tiše pronášel Ježíšovu modlitbu. Spolu s ustavičnou modlitbou se mu zároveň dostalo duchovního daru prozorlivosti. Obojí bylo nečekané – Porfyrios tyto dary neznal, protože starci o nich záměrně nehovořili. Ani po nich netoužil – chtěl být jen s Bohem. A Bůh mu ukázal, jak se oba otcové, kteří ten den odešli ze skitu, pomalu vracejí zpátky. Šel jim proto naproti a když se ho s překvapením zeptali, jak to, že nich věděl, mlčel. Večer pak o svém vidění řekl starci Pantelemonovi. „Dobrá, dobrá,“ odpověděl zpovědník. „Ale nepřikládej těmto věcem žádný význam a nikomu o nich neříkej, protože zlý se dívá.“

Po této zkušenosti patření na nestvořené Boží energie se v Porfyriovi prohloubily duchovní schopnosti i smyslové vnímání, aniž by o to usiloval –  byl si vědom, že se jedná o projev neskonalé Boží vůle a dobroty vůči jeho stále ještě mladé, nezkušené osobě. Přesto se od té chvíle naučil velmi lehce nazpaměť bohoslužebné kánony, zpívané v chrámu, a dokonce celý žaltář. Jeho smysly se zjemnily a vytříbily: dokázal rozeznat rozmanité vůně a zvuky, které ho uprostřed athoské přírody obklopovaly, aniž by se jimi nechal opojit a svázat. Spíše v nich rozpoznal velkolepost Božího stvoření a skrze ně v pokojném úžasu velebil Stvořitele. „Všechno, co jsem viděl, jsem obrátil v modlitbu.“

Příroda ho zároveň učila pokoře. Barvy květů, vůně moře a zpěv ptáků tvořily dokonalou harmonii, která se neukazovala na odiv, ale svým přirozeným projevem oslavovala Boha. Slavík, kterého Porfyrios se zatajeným dechem poslouchal na mořském útesu, zpíval dlouhé minuty jen tak, do prázdna, které se před ním otevíralo. Zdánlivě beze smyslu utkával svoji melodii, aniž by se staral, jestli ho někdo slyší. Svou pouhou existencí manifestoval krásu Božího díla. Porfyrios zatoužil se mu připodobnit a být prostý jako on a jako stovky dalších neznámých mnichů, kteří na Athose zapřeli sami sebe, aby vydali to nejlepší, co v nich je; neboť už nekonají oni, ale tvoří v nich Duch svatý.

Avšak Boží plány s Porfyriem byly jiné. Těžce onemocněl a musel Svatou Horu opustit, aby dostal léky, které zde nebyly k dispozici. Po uzdravení byl vysvěcen na kněze a sloužil v několika monastýrech a chrámech v Řecku. Stal se vyhledávaným starcem, velkou duchovní autoritou a oporou mnoha lidem. Na Athos se vrátil až těsně před smrtí. Opustil tento svět uprostřed svých nejbližších v milovaném skitu Kavsokalyvia 2. prosince 1991. Jeho poslední slova patřila Kristově modlitbě: „aby všichni jedno byli.“


Zpracováno volně podle knihy Raněn láskou – život a moudrost starce Porfyriose (Limni, Evia 2005).

Jediným zevrubnějším materiálem k starcově dílu v češtině je kniha vladyky Kryštofa Otec Porfyrios (Moskva 2012).