Pokud budeš cítit ve svém srdci strach, zavři oči a vyslov
Ježíšovu modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou...“ (79)
Žijeme v Marnosti a myslíme si, že je to život. Jak
politováníhodní jsme! (89)
Ubozí lidé! Pokládáme pomíjivé za nesmrtelné a nesmrtelné za
neexistující. (91)
Někteří námořníci se hádají a bojují mezi sebou, avšak loď
pluje dál a dosahuje cíle. Totéž se děje s Církví, protože u kormidla je Kristus. (99)
K zázraku stačí láska. Ani modlitba, ani komboskini
nemají takovou moc. (101)
Běda mně, pokud nemiluji. (110)
Tři věci jsou potřeba: zaprvé láska, zadruhé láska, zatřetí
láska. (111)
Půst je lehký, pokud chce člověk zhubnout. A těžký ve středu
a v pátek, kdy to žádá Církev. (112)
Každé ráno otevíráme novou stránku. Nech Boha, ať na ni
napíše, co chce. (119)
Pokud nedosáhneš bodu zoufalství, nikdy nespatříš Světlo.
(125)
Čím zavřenější jsou dveře do tvé kelie, tím otevřenější je
brána do nebe. (140)
Tělo potřebuje „terorismus“. To je jediná cesta. (141)
Měl bys být s lidmi, tak jako jsi s Kristem. A pokud On je
přítomný, nebudeš se ničím ani nikým znepokojovat. (143)
Čím více si bereme věci a problémy k srdci, tím více
prokazujeme svoji pýchu a nedostatek víry. (144)
Knihovny a přednáškové sály jsou vždycky plné; ale který
světec z nich vzešel? (146)
Naše intelektuální kultivace se děje v srdci. To je
intelektuální člověk. Nikoli někdo vzdělaný, jak si mnozí myslí. (147)
Potřebujeme trpělivost v odolávání zlému, vytrvalost v
lámání svého ega a podřízenost svaté Boží vůli. Pouze s nimi můžeme dál růst.
(156)
Nikdy se neúčastni diskuze, v níž je někdo odsuzován nebo
pomlouván. (157)
Čím větší je tvá víra v nebeské věci, tím méně se budeš
zneklidňovat věcmi pozemskými. (159)
V Bibli nenajdeš slovo „povinnost“. (165)
Každý den bychom měli být diváky Božích zázraků. (174)
Kde není úcta k člověku, tam není ani úcta k Bohu. A naopak.
(176)
Po poslušnosti přichází – v čase určeném Bohem – vedení
shůry. (178)
Nejmocnější modlitbou je epikleze při svaté liturgii. (179)
Nemůžeme stát jednou nohou zde a druhou jinde. Bůh nás chce
celé. Takže když říkáme, že patříme Bohu a že Ho milujeme, jak se opovažujeme
nebýt stoprocentně Jeho? (180)
Nikdy neříkej, že je pozdě, i když jsi padnul hodně nízko...
(184)
Musíme se vyvarovat pocitu vlastnictví. (186)
Nedej druhému poznat, že tě ranil. (187)
Tím nějvětším v mé modlitbě je už po léta díkuvzdání. O co
bych měla žádat, když všechno mám? (194)
Cokoli jíme nebo pijeme, měli bychom nad tím udělat znamení
kříže a říct pro sebe: „Na uzdravení duše i těla.“ (197)
Měl bys neustále rozmlouvat se svým andělem ochráncem. O
všem. Zvláště v těžkých chvílích a když nemůžeš s někým vyjít. On vždycky
pomáhá. (200)
Dvě věci jsou důležité... „Milujte se navzájem“ a „Neboj se, toliko věř.“ (201)
„Špatná nálada“ je egoismus. (207)
Starat se o někoho je jedna věc, milovat ho, druhá. (208)
Nikdy nepřijímej nic od bohatého člověka. Od chudého, nebo
od toho, kdo těžce vydělává, ano – a s velkou vděčností. (225)
Skutečná modlitba vždycky dosáhne nebe. Andělé ji nesou na
správné místo a pak přichází odpověď. Jejím základem je Pravda a „staň se
nikoli má vůle, ale Otce, který mě poslal.“ (247)
K poslušnici: Buď obyčejná. Mluv s každým. Ať tvá duchovnost
vyplývá z prostoty. (255)
Pravda a světlo jsou synonyma. (264)
Kázání na hoře a epištola svatého Jakuba. Každý den! Jaká
škoda, že je neslyšíme častěji... (265)
Když následuješ pravdu, jsi ve světle, jsi s Kristem. On sám
řekl: „Pravda vás osvobodí.“ Ale od koho? Od nás samých! Od vášní. A potom tě
žádná moc nespoutá, protože Bůh ti pomůže svou mocí.“ (266)
Naše duše je Boží dech. Naše tělo je Jeho stvoření. Celí
jsme ikonou Boha. (267)
Jsem pod Jeho poslušností. Žiji a existuji pro Něho. (268)
Nezatemňuj svou mysl různými herezemi, paranáboženstvími či
zednářstvím. Všechny jsou v „koši marnosti.“ (270)
Nezapomeň v chrámu zapálit vždycky svíčku „za nemocné a
cestující.“ (272)
Modli se komboskini zároveň se slovy: „Děkuji ti.“ (273)
Člověka, který má duchovní zkušenost, poznáme jedině podle
toho, jak žije a jak se chová. Neboť tato zkušenost řídí jeho život. (275)
Je jednodušší se obětovat pro ty, které miluješ, než s nimi
žít. (277)
Láska znamená respektovat svobodu druhého. (278)
Dvě věci: péče a modlitba. (280)
Jemnost a mírnost jsou zbraněmi a znameními duchovně silného
člověka. On „má pochopení“ pro všechno a všechno odpouští. (281)
Andělé vždycky přijdou. (283)
Když procházíme temným tunelem, nedokážeme si představit
světlo na jeho konci. Upadáme do zoufalství a vidíme všechno černě. To samé v
životě. Na druhé straně na nás čeká Kristovo světlo. A Kristus nám říká totéž,
co svatému Petrovi: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (285)
Kdykoli zakoušíme velkou bolest, neměli bychom zapomenout,
jaké cti se nám dostalo, když nám Pán dovolil, abychom měli podíl na Jeho
trnové koruně. (286)
Lednička věřícího by měla být téměř prázdná. (288)
Ve dne v noci velebme Boha za dary, které nám dává. (290)
Pár slov, hodně lásky. Všem. Nehledě na to, kdo jsou. (291)
Existuje cosi, co je nazýváno „duchovní pýchou“. Ale tam,
kde je pýcha, není Duch. Takže jediné, co zbývá, je nic – pýcha. (296)
Nečekej od nikoho, že tě bude chápat. Jenom od Boha. (298)
Všem odpusť a vyhlížej pouze Kristovo světlo, s nímž se
jednoho dne na přímluvy Boží Matky a všech svatých setkáme. (299)
(Pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat