čtvrtek 30. dubna 2015

Sv. Paisios Svatohorec – Otec Serafim, poustevník z Athosu



 
Zbožný mladý muž z bohaté athénské rodiny již ztratil kvůli strašné nemoci svou matku, když tu najednou zemřel i jeho otec. Mladý muž byl smrtí obou rodičů hluboce otřesen a začal rozmýšlet o marnosti tohoto světa. Potom rozdal všechen svůj majetek chudým, zanechal velký podnik zaměstnancům a odešel na Svatou Horu.

Když procházel Novým Skitem, potkal otce Neofyta, který žil v kelii svatého Dimitria. Mladý muž se zde občerstvil a vyzpovídal. Otec Neofyt mu pověděl mnoho o askezi a v jeho nitru se rozhořela božská vášeň, když uslyšel o poustevnících, přebývajících na vrcholu Svaté Hory. Požádal otce Neofyta o požehnání vstoupit do jeho bratrstva, být postřižen na mnicha a poté odejít a žít jako asketa vysoko na Athose. Otec Neofyt viděl, že mladík je velmi zbožný a pokorný, a přijal ho, ale pět let ho ponechal laikem a v klidu ho duchovně připravoval. Mladík se vyhýbal setkání s ostatními otci skitu, takže nikdo jiný o jeho posvátném cíli nevěděl. Když byl po pěti letech duchovně vycvičen, starec ho postřihnul na mnicha, dal mu jméno Serafim a požehnal mu žít jako asketa vysoko na Athose, mimo jakýkoli kontakt s lidmi.

Jeho duchovní bratr, otec Dionysios, mi později řekl, že otec Serafim sešel po třech letech dolů a vyprávěl o pokušeních, která měl na počátku svého poustevnického života: o tom, jak mu démoni neustále vyhrožovali. Jednou v noci například odstranili starý kus vlnitého plechu, který umístil před svou jeskyni, aby ho chránil od nejhoršího větru a deště. Otec Serafim se tím nenechal zneklidnit a řekl démonům:

„Bůh vám odpusť! Dobře jste udělali, protože jsem tímto vlnitým plechem jeskyni jenom zohyzdnil.“

Otec Serafim se objevil znovu až za pět let a otec Neofyt mu dal artoforion (darochranitelnici) se svatým přijímáním. Poté odešel opět na vrchol Athosu a už ho nikdo nikdy neviděl. Otec Serafim se stal andělem „Serafimem“! Jak by nemohl létat, když všechno, co měl, opustil kvůli Kristu! Jeho požehnání ať je s námi. Amen.


Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002).

čtvrtek 23. dubna 2015

Sv. Izák Syrský – Z asketických rozmluv





Nikdo se nemůže přiblížit k Bohu bez toho, aniž by zanechal světa. Zanecháním světa nemyslím opustit tělo, ale spíše nechat za sebou tělesné záležitosti. (I, 4)

Počátkem opravdového života člověka je bázeň před Bohem. Ale tato bázeň nedovoluje zůstat v duši spolu s rozptýleností věcí. Neboť když srdce slouží smyslům, je rozptýleno od sladkosti, jež je v Bohu. (I, 9)

Buď moudrý a založ svou cestu na Bohu. Za několik dnů tě přivede bez bloudění do Království. (I, 21)

Slovo pojednávající o ctnosti si žádá srdce prázdné od země a jejích záležitostí. (I, 25)

Považuj za sen každou dobrou či špatnou věc, která se přihodí tělu. Nejen že od nich budeš vysvobozen ve smrti, ale ony dokonce často zmizí ještě před ní. (I, 38)

Nemocný, jenž zná svou nemoc, se může lehce uzdravit a ten, kdo ví o své bolesti, je blízko utišení. (II, 2)

Bolesti zatvrzelého srdce narůstají a nemocný člověk, který odmítá lékaře, zvětšuje své utrpení. (II, 3)

Neexistuje hřích, který by nebyl odpuštěn, kromě hříchu, z něhož není činěno pokání. (II, 4)

Pronásleduj sám sebe a tvůj protivník bude od tebe odehnán. (II, 8)

Přítel ctnosti není ten, kdo dělá přičinlivě krásné věci, ale ten, kdo radostně přijímá špatné věci, které se mu přihodí.

Podpoř slabého a zarmouceného svým slovem, jak jen budeš moci; a pravá ruka nesoucí vesmír tě podrží. (II, 16)

Neustále projevuj před Bohem svou slabost, aby cizinci nevyzkoušeli tvou sílu, když budeš odloučen od pomocníka. (II, 20)

Z práce a bdělosti plyne čistota myšlenek; a z čistoty myšlenek světlo svědomí. A odtud je mysl vedena milostí tam, kde nemají smysly žádnou moc vyučovat ani se učit. (II, 24)

Duchovní nazírání (theoria) je vnímání božských tajemství skrytých ve věcech, jež jsou řečeny [v Písmu]. (II, 26)

Smysly jsou posledním oděvem intelektu. Jeho nahota spočívá v tom, že je pohybován nemateriálním nazíráním. (III, 17)

Zanech věcí malé hodnoty, abys našel cennosti. (III, 18)

Moudře se modli, abys byl shledán hodným slavných věcí. (III, 21)

Žízni po Ježíšovi, aby tě omámil svou láskou. Zavři oči před cennostmi tohoto světa, aby sis mohl zasloužit to, že ve tvém srdci bude vládnout Boží pokoj. (III, 38)

Zdržuj se přitažlivých věcí, které se třpytí před očima, abys byl hoden radosti v Duchu. (III, 39)

Když tvůj život není hoden Boha, nežádej ho o slavné věci, abys nevypadal jako někdo, kdo pohrdá Bohem. (III, 40)

Modlitba přesně odpovídá životní cestě. (III, 41)

Miluj pokoru ve svém chování, abys byl vysvobozen od nepatrných nástrah, které se nachází při cestě, po níž kráčí pokorní. Neodmítej trápení, protože skrze ně vejdeš do poznání. (III, 45)

Neboj se pokušení, protože v nich nalezneš vzácné věci. (III, 46)

Modli se, abys nevstoupil do pokušení duše. Ale buď připraven čelit celou svou silou pokušením těla a ovládej je každým údem a svalem. Jinak pro tebe není možné přiblížit se k Bohu, neboť v tom spočívá Boží pokoj. (III, 47)

Nejprve uvolni svá vnější pouta a pak se snaž připoutat své srdce k Bohu. (IV, 2)

Osvobození od hmoty předchází poutu s Bohem. (IV, 3)

Člověk dává dítěti chleba poté, co je odstavené od mléka. Ten, kdo si přeje růst v Bohu, musí nejprve odstavit svou duši od světa, stejně jako je dítě odstavené od matčiných prsou. (IV, 4)

Tělesná práce předchází duševní, stejně jako při stvoření předchází tělo duši. (IV, 5)

Dočasné utrpení pro pravdu nelze srovnat s radostí, jež je připravena pro ty, kdo pracují pro ctnost. (IV, 7)

Ten, kdo vědomě prchá před slávou, cítí v sobě naději budoucího světa. (IV, 12)

Ten, kdo se zmocňuje majetku, je otrokem vášní. Za majetek nepovažuj pouze zlato a stříbro, ale všechny věci, kterých se zmocňuješ s úmyslnou touhou. (IV, 13)

Bez trvalého praktikování ctností nelze nalézt pravé poznání. (IV, 15)

Nikdy nechval toho, kdo pracuje svým tělem, ale je uvolněný a shovívavý ve smyslech, to znamená, že jeho uši a ústa jsou otevřená a jeho oči bloumají kolem. (IV, 17)

Neber svou svobodu jako záminku pro rozkoš, aby ses nestal otrokem otroků. (IV, 35)

Ať tvá ústa neustále žehnají. Pak na tebe nedopadnou ničí nadávky. Urážka plodí urážku a požehnání požehnání. (IV, 51)

Jak jen to je možné hovoř o duchovních věcech se slzami v očích, neboť to je užitečné pro tvou duši i pro tvé bližní a přináší ti to milost. (IV, 54)

Plnému žaludku se hnusí zkoumání duchovních otázek, stejně jako se nevěstce hnusí mluvit o cudnosti. (IV, 71)

Oheň se nesytí zeleným dřevem a zanícení pro Boha nepropukne v plameny v srdci člověka milujícího pohodlí. (IV, 73)

Nevěstka nesetrvá ve svazku s mužem, stejně jako duše, jež je připoutaná k mnoha věcem, nepřebývá v lásce duchovního učení. (IV, 74)

Pokud ti zůstane něco z každodenní stravy, jdi, rozdej to chudým a pak s důvěrou vykonej modlitbu. To znamená hovoř s Bohem jako syn se svým otcem. (IV, 76)

Dokud člověk nedosáhne hloubky dokonalosti, nebude mu dána Boží milost a nedojde útěchy. (IV, 88)

Pokud si budeš neustále pamatovat, že jsi slabý, pak nikdy neodpadneš od bdělosti. (V, 7)

Lidé si cení bohatství, avšak Bůh pokorné duše. (V, 9)

Ten, kdo se chvěje před hříchem, bude postupovat bez zakopnutí vpřed i přes strašná místa. V čase velké temnoty nalezne ve svém nitru světlo. (V, 15)

Zasívej pokorně almužnu a budeš sklízet plody na spravedlivém soudu. (V, 18)

Neexistuje těžší a větší ctnost než pokora. (V, 32)

Nemysli si, že jsi silný, dokud nevejdeš v pokušení a tvá mysl v nich neobstojí. A ve všech věcech bys měl zkoušet svou duši. (V, 27)

Ten, kdo svěřil svůj život Bohu, bude přebývat v pokoji mysli. (V, 43)

Bez odmítnutí majetku není duše osvobozena od zmatku myšlenek. (V, 44)

Bez ztišení smyslů není zakoušen klid mysli. (V, 45)

A bez uvedení v pokušení není dosaženo moudrosti Ducha. (V, 46)

Bez neustálého čtení (Písma) se nelze naučit jemnosti myšlenek. (V, 47)

A bez klidu od myšlenek se mysl nepohybuje skrytými tajemstvími. (V, 48)

Když jsi nemocný, řekni si: „Blahoslavení, kteří našli smysl ve věcech, jež způsobuje Bůh pro naše dobro.“ Bůh přináší nemoc pro zdraví duše. (V, 57)

V čase blahobytu buď blízko Bohu a buď poslušný, abys s Ním mohl v čase protivenství svobodně mluvit tak, že s Ním budeš neustále ve svém srdci skrze modlitbu. (V, 73)

Je jednodušší a krásnější odvrátit vášně skrze vzpomínky na ctnosti než porážkou v bitvě. (VI, 17)

Když moc Ducha vstupuje a přebývá v inteligibilních schopnostech zbožné duše, potom jsou namísto zákonů psaných inkoustem v srdci upevněny přikázání Ducha. Srdce se je od Ducha tajemně učí, aniž by potřebovalo pomoc od materiálů zprostředkovaných smysly. (VI, 19)

Radostně započni každou práci, která je pro Boha. Pokud jsi čistý od vášní a od rozdělení srdce, Bůh tě přivede k úplnosti, pomůže ti a učiní tě moudrým; podle své vůle a podivuhodným způsobem tě přivede k dokonalosti. (VI, 29)


Vybráno a přeloženo z vydání St. Isaac of Niniveh: On Ascetical Life (Six Ascetical Discourses). St Vladimirs Seminary Press, 1989.

úterý 7. dubna 2015

Jubileum otce Pavla Alše



8. dubna se dožívá osmdesáti let duchovní otec Pavel Aleš. Narodil se v moravských Řimicích do rodiny prot. Bohumíra Alše, spolupracovníka svatého vladyky Gorazda na obnově pravoslaví v Československu. V roce 1952 dokončil gymnázium a přihlásil se na studium Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově. V té době začíná také publikovat své první texty. Po šesti semestrech odjíždí studovat teologii na Leningradskou duchovní akademii, kterou absolvoval v roce 1959. Diplom z prešovské fakulty získal v roce 1961.

V roce 1960 byl vysvěcen na kněze pro církevní obec v Chudobíně. Šedesátá léta zároveň představují rozkvět jeho teologické práce. Začíná se soustavně věnovat hlavním tématům svého historického výzkumu: cyrilometodějství (studie Církevní bohoslužebný řád na Velké Moravě), odkazu vladyky Gorazda, mapování lokální historie moravských církevních obcí a obecným církevním dějinám (cyklus Svědkové – kapitolky z dějin pravoslavné církve). Právě poznání dějin všeobecných sněmů (studie Všeobecné sněmy – podstata, význam, současnost) přispěje k jeho vymezení pravoslavné eklesiologie na pozadí živých debat o Druhém vatikánském koncilu, které otec Pavel se zájmem reflektoval.

V roce 1967 rediguje první číslo Pravoslavného teologického sborníku – dosud nejvýznamnějšího odborného periodika pro pravoslavnou teologii u nás a na Slovensku – a přispívá do něho esejem o modlitbě Králi nebeský. Později zde publikuje několik důležitých textů, jako např. Hesychasmus v současné pravoslavné teologii, Byzantské misijní pojetí a otázka slovanské bohoslužby cyrilometodějské či Teologie a Symbol víry. Třinácté, monotematické číslo sborníku, věnované 1100. výročí smrti svatého Metoděje, se setkalo se značným ohlasem doma i v zahraničí a dnes patří k základní literatuře o dějinách cyrilometodějské misie. Publikační činnost otce Pavla se však neomezovala pouze na pravoslavná periodika. Za všechny jmenujme Křesťanskou revue, která otiskla několik jeho statí, jako např. Pojetí církevní obce, Ekologické problémy dneška ve světle teologie stvoření církevních otců či Význam staroslověnské bible v české duchovní tradici.

V roce 1971 se otec Pavel vrací na svou alma mater do Prešova, kde se stává odborným asistentem na katedře všeobecných církevních dějin. Zároveň zůstává duchovním na Moravě a svůj čas obětavě dělí mezi rodinu, věřící a studenty. Během čtyřiceti let svého pedagogického působení vychoval celou řadu kněží, laiků, teologů a církevních pracovníků, kteří nezapomenou na jeho fundované přednášky, podané charakteristicky vytříbeným stylem, stejně jako na jeho osobní duchovní vedení. V letech 1976–1984 působil jako vedoucí katedry systematické teologie, v období 1984–1992 jako proděkan fakulty a vedoucí katedry církevních dějin. Profesorem byl jmenován v roce 1978. Pro svou odbornost byl československou pravoslavnou církví delegován do různých mezinárodních organizací (Komise pro víru a řád Světové rady církví, Komise pro dialog mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví ad.).

Od devadesátých let se soustředil na svoji práci vedoucího detašovaného pracoviště prešovské fakulty v Olomouci, které založil a vybudoval, a zároveň ředitele eparchiálního úřadu tamtéž. V tomto náročném povolání mu byla oporou i praktickou pomocí jeho paní, mátuška Helena. Současně působil stále jako duchovní – spolu s kněžími katedrály sv. Gorazda sloužil bohoslužby (včetně každodenních večerních), vedl chrámový sbor a pořádal biblické hodiny. Dokázal oslovit svou generaci, ale i mladé lidi, kteří se u něho zpovídali, radili se s ním o svém životě a naslouchali mu při besedách.

Odborné dílo otce Pavla tedy vychází z jeho hluboké duchovnosti, kterou vtisknul do svých knih, stejně jako do srdcí věřících. Vydal na stovky článků, úvah a recenzí. Jeho knihy (zejména Všeobecné církevní dějiny, Pohledy do dějin pravoslavné dogmatické teologie či Pravoslavná církev u nás) jsou stále čteny. Stranou nezůstávají ani překlady děl sv. Jana Damašského (O pravé víře), Vladimíra Losského (Dogmatická teologie) či Nikolaje Berďajeva (O hodnotě křesťanství). Pozornost si ovšem zaslouží i překlady, publikované pouze časopisecky (zejména Písmo a tradice z pravoslavného hlediska Georgije Florovského a Pravoslaví Pavla Evdokimova). Cenné a praktické jsou jeho úvahy o pravoslavné církevní hudbě a zpěvu. Medailony domácích a zahraničních osobností ortodoxie, otištěné většinou v Hlasu pravoslaví, vydají na samostatnou publikaci.

Při veškerém svém rozhledu a erudici zůstává otec Pavel velmi skromným člověkem. Nehledí na sebe, ale upírá svůj zrak ke Vzkříšenému. Jak to vyjádřil v jednom svém raném textu, věnovaném paschální zvěsti: „Kristus vstal z mrtvých. Učinil tento neslýchaný čin, aby nám navrátil život. Aby žil s námi, aby zůstal s námi podle svého zaslíbení až do skonání světa (Mat 28, 20). Vládne nám ve své božské svrchovanosti a služebně nese náš hřích jako muž bolesti a poníženého, a přece však nakonec oslaveného lidství. Je tak jedinou naší nadějí“ (Osobnost Vzkříšeného, Hlas pravoslaví, 1963, s. 75-76).

Proto přejme otci Pavlovi, aby i nadále nesl světlo Kristova vzkříšení a posiloval nás, slabé, ve víře. Na mnohá a blahá léta!