Blažený starec Josef Hesychasta je jednou z nejdůležitějších
postav současného athoského mnišství. Je to svatý mnich. Jeho život je opravdu
životem současného světce a jeho žáci dnes obydlují téměř polovinu Svaté Hory a
zodpovídají za mnoho dalších ženských monastýrů v Řecku i v zahraničí.
Zbožná ústa, jež hovoří jazykem Ducha Svatého, říkají, že
současná požehnaná obnova na Svaté Hoře je především společným dílem starce
Sofronije s jeho vynikající knihou o sv. Silvánu Athoském, starce Paisia s jeho
požehnanou přítomností na Svaté Hoře a žáků blaženého starce Josefa Hesychasty.
Strom se pozná po ovoci.
Pevně věříme, že návrat Athosu k vnitřnímu duchovnímu životu,
k modlitbě a k hesychastické teologii vůbec je do značné míry dán přítomností
posvěceného starce Josefa Hesychasty. Jak víte ze svědectví, která o blaženém
starci dosud kolují, byl člověkem, jenž neovládal světské záležitosti, dokonce
v nich nebyl ani začátečníkem. Vystudoval jen druhou třídu základní školy. A je
to znát i na jeho ručně psaných dopisech. Ale byl obdařen plností Boží milosti,
dosáhl plného osvícení mysli, a mohl tak vystoupat k nejvyšším stupňům teologie
a stát se skutečným teologem. Neboť víme, že teologem není ten, kdo studoval na
moderních teologických školách, ale ten, v němž hovoří Bůh Logos. Teologie je
dar Ducha Svatého. Blažený starec o tom napsal: „Když mnich v poslušnosti a
tichosti (hesychia) očišťuje své smysly a uklidňuje mysl a čistí srdce, pak
obdrží milost a osvícení poznání. Stane se celý světlem, myslí (nous),
průzračností. Přetéká tolik teologií, že i kdyby začali tři lidé zapisovat to,
co slyší, nedokázali by zachytit onen proud milosti, vycházející ve vlnách a šířící
z jeho těla pokoj a naprosté zklidnění vášní.“
Teologie je podle ctihodného starce a obecně podle svatých
otců plodem Boží milosti v nás. Proto svatí otcové považují monastýry pouště za
univerzity. Dopisy ctihodného starce jsou opravdovými teologickými esejemi, ale
nejsou psány podle pravidel syntaxe a pravopisu. Každý, kdo je pročítá, dokáže
pochopit velkou milost, s níž je tento blažený athoský mnich posílal. Tím spíše
my, kdo jsme jeho duchovní potomci a měli jsme navíc to štěstí, mít mezi sebou
starce Josefa (Vatopedského – pozn. překl.). Starec Josef patřil k duchovním
dětem památného starce Josefa Hesychasty a často o něm vyprávěl (…)
Je dobře, že se dnes opět hovoří o pravoslavné tradici. Ale
zároveň je těžké najít tradiční lidi v plném pravoslavném slova smyslu. Říká
se, že tradiční lidé jsou ti, kdo studují tradiční – patristické – knihy, a je
tomu tak. Avšak opravdoví tradiční lidé jsou ti, kdo obdrželi pravoslavný život
od lidí, kteří ho žijí a mohou ho prostě a bezchybně předat dál.
Tuto situaci zakoušíme pro naši nízkost i my a víme, jak
velké požehnání to je, obdržet přímo zkušenost a schopnost pravoslavného
života. Když náš starec vypráví o životě svého duchovního otce – našeho „papu“,
jak mu říkáme – je to pro nás velké požehnání, duchovní harmonie. Je to radost
a štěstí.
Obdržíme-li přímo zkušenost Ducha Svatého, intenzivním
způsobem zakoušíme, že Evangelium není něco, co se stalo „za onoho času“, ale
že je to neustálý život, v němž je potvrzeno, že „Ježíš Kristus je týž, včera,
dnes i na věky.“
Při pročítání korespondence blaženého starce Josefa si zprvu
povšimneme jeho touhy, nostalgie, čistého přání říct blízkému člověku, aby se
oddal Ježíšově modlitbě. Neboť po svém
příchodu na Athos si sám dal za cíl žít jako staří asketové, o nichž četl v
knize Kalokairini, obsahující životy svatých.
Celý život ctihodného starce byl neustálým usebráním v
Ježíšově modlitbě. Snažil se aplikovat Pavlovo přikázání: „modlete se bez
přestání“.
Jeho pravidlem bylo každý večer se nerozptýleně zaobírat
Ježíšovou modlitbou po dobu šesti hodin. Tuto metodu pak zanechal v jednom ze
svých dopisů. „Znal jsem bratra, který na šest hodin přivedl svou mysl do srdce
a nedovolil ji odejít od deváté hodiny odpoledne do třetí hodiny v noci (tj. od
patnácti do jednadvaceti hodin našeho času – pozn. překl.). Měl hodiny, které odměřovaly
čas. A byl zmáčený potem. Když vstal, pokračoval ve zbytku svého závazku.“
Tento způsob duchovní práce, převzatý od svatých otců, ukazuje na velkou
mentální sílu a vysokou duchovní kondici. Neboť je velmi vzácné, zvláště v této
době, najít mysl, která by se dokázala nerozptýleně modlit po tak dlouhou dobu.
Blažený starec říkal, že aby člověk dosáhnul velkého duchovního výkonu, musí se
přinutit k modlitbě, a zdůrazňoval: „Říkej modlitbu pořád, nenechej svá ústa
vůbec odpočinout. Tak si na modlitbu zvykneš a mysl ji přijme.“
Tento hesychastický starec je jedním ze současných athoských
starců, kteří učili detaily z praxe noetické modlitby nejen mnichy, ale i
laiky. Podle něho se všichni bez ohledu na své povolání a na to, kde se zrovna
nacházejí a co zrovna dělají, mohou oddat noetické modlitbě. Blažený starec o
tom napsal: „Praxe noetické modlitby spočívá v tom, že se přinutíš říkat
modlitbu bez ustání svými ústy. Soustřeď se jenom na slova: ´Pane Ježíši
Kriste, smiluj se nade mnou´. A budeš zakoušet takovou sladkost, jako kdybys
měl v ústech med.“
Ten, kdo chce praktikovat noetickou modlitbu systematicky,
by neměl čekat na určité chvíle, které modlitbě vyhradí. Posvěcený starec
jakožto učitel modlitby zdůrazňoval: „Modlitbu říkej vždycky: vsedě, v posteli,
při chůzi, ve stoje. ,Modlete se bez přestání, za všechno děkujte,’ říká apoštol. Neměl by
ses modlit, pouze když si lehneš. Modlitba chce boj: ve stoje, v sedě. Když se unavíš,
posaď se a pak se znovu postav. Když jíš nebo pracuješ, nepřestávej se modlit.“
Modlitba je podle blaženého starce dechem života pro duši. A
proto radil: „Ať jsou slova ,Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,’ jako tvůj dech.“ Díky
Ježíšově modlitbě přijímáme tak velké dary, velkou útěchu, mimořádnou sladkost,
nepopsatelné štěstí, nevyjádřitelnou radost, hluboký klid a nekonečnou lásku.
Hlavní zprávou Svaté Hory zbožnému Božímu lidu proto je:
Modlete se, jak jen můžete. Cokoli říkáme, cokoli vysvětlujeme, nedokáže slovy
vyjádřit hloubku a šíři dobrých plodů modlitby našeho Pána Ježíše. Jemu buď
sláva, čest a klanění na věky věků. Amen!
Převzato z webu Biblioteca Theologica „Porphyrogenitus“.
Dodatek: Starec Efrém Filothejský píše v předmluvě ke
knižnímu vydání dopisů Josefa Hesychasty: „Starec vždy učil své mnichy, že
poslušnost je důležitější než cokoli jiného. Dovolil křesťanům ve světě, kteří
ho znali, praktikovat noetickou modlitbu, ale vždy pod vedením zkušených
duchovních, protože viděl mnohá oklamání (plani, prelesť) a obával se jich.
Častokrát nám říkal: ,Pokud
uvidíte člověka, který se neptá na radu nebo nedbá na rady, které dostal, pak vězte,
že bude brzo oklamán.’“
Žádné komentáře:
Okomentovat