čtvrtek 24. září 2015

Starec Tadeáš Vitovnický – O službě Bohu a bližnímu


Každá práce zde na zemi je Božím dílem. Přesto vždycky pracujeme s výhradami, bez upřímnosti. Nejen Bůh, ale ani žádná lidská bytost to nemá trpět. Víme, že vesmír patří Bohu, že Země je Boží planeta a že všechno patří Bohu – nehledě na práci, kterou děláme.

Ať je člověk dobrý nebo ne, zbožný nebo ne, oddaný pracovník nebo ne – vždycky za to bude zodpovídat. Neměli bychom příliš přemýšlet o tom, kdo jsou naši nadřízení, nebo kdo je naším zaměstnavatelem. V mysli bychom měli mít jen to, že každá práce na zemi a v celém vesmíru je Božím dílem, a jako taková by měla být vykonávána od srdce, bez výhrad. Pokud tak činíme, můžeme se osvobodit od našeho vnitřního odporu. Každá naše činnost pak pomůže bližnímu, počínaje naší rodinou, ať už jsme kdekoli. Proto musíme být vždycky upřímní. Potom budeme vyzařovat pokoj, klid a lásku a zpětně za to budeme milováni. Svými myšlenkami buď přitahujeme, nebo odpuzujeme své nepřátele, přátele, rodinu a bližní. Avšak lidé to obvykle berou na lehkou váhu, a v důsledku toho hodně trpí.

***

Naše plány a zájmy často překáží našim životům. Myslíme si, že nikdy v ničem neuspějeme, dokud vše úzkostlivě nezařídíme. Musíme se sice snažit dělat vše tak, jak nám říká naše svědomí, ale nic bychom neměli dělat ve spěchu. Právě když spěcháme, tak nás nepřítel chytá do pasti. Ve spěchu si nedokážeme uvědomit, zda jsme neřekli něco, čím jsme ublížili svému bližnímu, nebo zda jsme ho neignorovali, protože nemáme čas na něho myslet. Jsme příliš zaneprázdněni svými plány, které nosíme v hlavě. Takto je jednoduché hřešit proti bližnímu. A když hřešíme proti bližnímu, hřešíme vlastně proti Bohu, protože Bůh je všude. Přebývá v duši každého z nás. Náš vztah k bližnímu určuje náš vztah k Bohu.

Zdá se, že nechápeme jednu věc: není dobré, když vracíme lásku těm, kdo nás milují, a nenávidíme ty, kdo nás nenávidí. Nejsme na správné cestě, pokud tak činíme. Jsme synové světla a lásky, synové Boha, Jeho děti. A proto musíme mít Jeho vlastnosti lásky, pokoje a laskavosti ke všem.

***

Každá práce je Božím dílem. Každý úkol by měl být vykonán od srdce, protože nepracujeme pro lidi, ale pro Boha. Bůh je všudypřítomný. Celá planeta Mu patří; celý vesmír je Jeho. Nezáleží na tom, kdo je náš šéf, jestli je to dobrý člověk nebo jestli vede svůj podnik dobře, nebo ne – musíme dělat svou práci pro Boha. Protože když pracujeme pro Boha, naše srdce a mysl jsou otevřeny, ale když ne, říkáme věci jako: „Nebudu pro něho pracovat; je to líné budižkničemu, které celý den jen sedí, ale dostane zaplaceno víc než já.“ To je znamení, že neděláme svou práci od srdce. Pán říká: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (Zj 3, 16). Musíme být horcí, nebo studení.

***

Pán povolal každého z nás k bytí s určitým cílem a plánem v mysli. Každé stéblo trávy má na této zemi nějaké poslání a platí to i pro lidi! My však často narušujeme a zasahujeme do Božích plánů. Máme svobodu přijmout, nebo odmítnout Boží vůli. Bůh, jenž je Láska, nám naši svobodu nechce vzít. Byla nám dána naprostá svoboda, ale my máme ve své bláznivosti často mnohé neužitečné touhy.

***

Rodiče si vždycky přejí, aby jejich děti byly šťastné, spokojené a vděčné za veškerou jejich práci a oběť. Takže když vidí, že děti mají špatnou náladu a jsou nevděčné, je jim to líto. Tak je to i s naším nebeským Otcem. Dal nám všechno, ale my jsme pořád nespokojení a sklíčení. Místo toho, abychom Bohu za všechno děkovali a chválili Ho, vyjadřujeme náš vděk pouze slovy, ale naše srdce zůstávají studená. Radost je vděk, a když se radujeme, je to ten nejlepší výraz vděku, který můžeme dát Pánu, jenž nás vysvobozuje od smutku a hříchu.

***

Bázeň Boží není jako onen zvířecí strach ze světa. Náš strach je taky takový a musíme se ho snažit přemoci. Tento strach pochází z podsvětí. Náš život je naplněn strachem. Bojíme se, co přinese zítřek a co nás v budoucnu čeká... To je zvířecí strach. Bázeň Boží je naopak to, když Boha miluješ, když ho doopravdy miluješ z celého svého srdce a nechceš Mu nikdy ublížit nebo Ho zarmoutit – nejen svými skutky, činy a slovy, ale i svými myšlenkami. Chceš Ho potěšit vším, co děláš nebo co říkáš. To je bázeň Boží – strach z toho, čím bys zarmoutil nebo ublížil svému Rodiči.


Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 92–98).


středa 16. září 2015

Sv. Paisios Svatohorec – Předzvěst smrti otce Metoděje a otce Jáchyma


O svátku Povýšení Svatého Kříže v roce 1978 zavolal otec jeromonach Metoděj z Kelie svatého Theodora v Karyes otce jeromonacha Kryštofa, který žil pod Karyes. Poslal ho do svatého monastýru Kutlumusiu, kde pobýval ve svém stáří jeho krajan, otec Jáchym (všichni tři byli Rumuni z téhož bratrstva), aby mu řekl, ať se připraví, neboť oba (tedy otec Metoděj a otec Jáchym) na druhý den zemřou.

Otec Kryštof tedy odešel do monastýru Kutlumusiu a řekl mu:

„Požehnejte, otče Jáchyme. Otec Metoděj mi řekl, abych vám řekl, ať se připravíte, protože zítra oba dva zemřete ve stejnou chvíli. Prosí vás, abyste mu odpustil všechno špatné, co vám udělal.“

Když to otec Jáchym uslyšel, radostně mu odpověděl:

„Hospodin požehná. Když to říká otec Metoděj, musí to být pravda.“

Otec Jáchym toho dne přijal svaté tajiny a řekl diakonovi Anastasiovi:

„Poprvé ve svém životě cítím takovou radost!“

Pak šel do své kelie, radostně očekával hodinu své smrti a rumunsky znovu a znovu opakoval: „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...“

Jak by naše Přesvatá Bohorodice nebyla jeho matkou, když jako šestnáctiletý chlapec opustil svou rodnou matku a otce a odešel do Zahrady naší Nejsvětější Paní, aby se stal mnichem? Od dětství až do svých devadesáti let byl pro lásku ke Kristu duchovním přistěhovalcem na Svaté Hoře, aby získal bohatství věčnosti! Ve svých šestnácti letech byl vymazán ze světa a zapsán do „Knihy života“.

Mezitím, co odříkával slova „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...,“ v pět hodin byzantského času zavřel jako dítě oči a pokojně usnul v náruči své matky.

V tu samou chvíli zesnul v Pánu spravedlivou smrtí ve svých asi sedmdesáti letech otec Metoděj. Ty dvě posvěcené duše odešly spolu, neboť mezi nimi vládla velká láska. Prosili Boha, aby v tomto ani v příštím životě nebyli rozděleni. Dobrý Pán byl k jejich prosbě milostivý a je milostivý i k nám, abychom i my z toho měli užitek. Amen.



Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002 s. 140–141).