úterý 23. srpna 2016

Archimandrita Efrém Vatopedský o Církvi


Církev je duchovním místem, v němž komunikujeme s Bohem. Jestliže chceme být pokojní a v klidu nalézt vnitřní harmonii, musíme správně komunikovat s Bohem. A jak toho dosáhnout? Dodržováním Božích přikázání. Boží přikázání nejsou morálním kodexem, který budeme-li dodržovat, tak bude všechno v pořádku. Vůbec ne. Přikázání jsou terapeutickou metodou, jak léčit lidi. Neboť jestliže je budou lidé dodržovat, obdrží – jak říká sv. Řehoř Palama – nestvořenou Boží energii. Lidem něco schází, jsou nemocní. Všichni jsme nemocní. Po Pádu je celé lidstvo nemocné. A míra nemoci každého člověka je odvislá od toho, jak moc je hříšný. A je to tato hříšná a nemocná osoba, kterou na sebe bere Kristus, dá ji plnost a oslaví ji.

V této době zakoušíme velkou radost, neboť Církev, náš ekumenický patriarchát se chystá oficiálně svatořečit otce Porfyria. To není obyčejná věc. Není to běžná událost. Uprostřed zmatku, který je kolem, přichází Církev a co říká? Že je živá a oddaná svému dílu. Co tedy dělá? Jak řekl jeden svatohorský starec: Církev je továrnou, která vyrábí světce. Toto dělá Církev. To je její misie a dílo, v němž pokračuje i nadále.

Svatý Porfyrios byl maličký, slepý stařec. Podívali jste se na něho a ihned ho odbyli – ne ovšem Církev. Vzpomínám si na jeho žáka z Kavsokalyvie, kam svatý Porfyrios odešel dožít: na místo, kde byl postřižen na mnicha. Otcové ho posadili na terasu v kelii svatého Jiří a starec řekl: „Jsem slepý, ale vidím na kilometry daleko. Vidím před sebou moře a ryby v jeho hloubce.“ A přitom byl slepý! Řečeno tělesnou terminologií, byl slepý. Sám svědčil o tom, že když stavěl velký monastýr v Milesi, šel do okolí hledat vodu. „Šel jsem a našel jsem vodu, a ve své mysli jsem mohl ochutnat, jestli je slaná, nebo dobrá.“ To jsou divy, které přináší Boží milost. Zázraky. Jaké zázraky? Zázraky Boží osoby, oslavené osoby, osoby, která touží po Bohu, která miluje Boha.

Svatý Porfyrios byl někdo, kdo miloval Boha, miloval lidi, sloužil jim a dnes je ozdobou Církve Kristovy.

(…)

Všichni bychom se měli probudit a slyšet alarm, neboť duchovní budíček je rovněž důležitý. Máme nesmrtelnou duši. Musíme pokročit, musíme najít Krista. Víte, svatý Porfyrios říkal, že Kristus je všechno. Kristus je láska. Je náš otec, náš přítel, podstata našeho života. Proto také jeden starec řekl správně a výstižně, že žijeme v době deprese. Lidé dnes trpí depresí. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože lidé nemají v sobě Ducha Svatého, jenž je radostí a my všichni chceme mít radost. Podívejte se na pohlednice – všichni si na Vánoce přejeme všechno nejlepší. Dnes už sice ne tolik, protože máme email, ale přece: přejeme si „veselé Vánoce a šťastný nový rok“. Všichni chceme mít radost, nebo ne? Ale kolik z nás ji najde? Radost není psychologická věc, není to psychologický stav, ale duchovní stav – ovoce Ducha Svatého. A víte, kdy a kde najdeme radost? Když najdeme Krista.

Podívejte se na svaté, mučedníky, vyznavače, na blažené, kteří tolik trpěli ve svých životech, ale za tím vším se skrývala radost, něha, povznesení, protože to je přesně ovoce Ducha Svatého.

To jsem vám chtěl dnes říct. Musíme najít Krista. Musíme si uvědomit, že nejprve je třeba hledat Království nebeské a jak řekl Kristus: „všechno ostatní vám bude přidáno.“ Nesrovnávejte proto Církev s klerikou. Někteří lidé, kteří nosí kleriku, nás mohou pohoršovat, nemusí mít tolik účasti. To ale neznamená, že bychom kvůli několika špatným doktorům měli odmítat lékařskou vědu. Kristova Církev je nestvořeným prostředím, v němž jsme oslaveni. Proto se modlím, aby nám Boží milost v těchto těžkých dnech byla nápomocna, protože vím, že přijdou těžké časy. Nic není jednoduché.

(…) Budeme muset přetrpět mnohé těžkosti, ale nepřestaneme věřit v Boha. A Bůh nás nikdy neopustí.

Přeloženo z kázání 10. prosince 2013. Zdroj: Pemptousia.com 

pondělí 29. února 2016

Starec Tadeáš Vitovnický – O pokání


Existuje mnoho druhů slz. Někteří lidé pláčou ze vzteku, jiní ze záště vůči bližnímu, další proto, že jsou uražení. Někteří pláčou, protože ztratili milovaného člověka. Existuje mnoho druhů slz. Jsou také slzy pokání, když člověku poví jeho svědomí, že spáchal mnoho hříchů. Když si uvědomí svou hříšnost, tak pláče. Je to čin Boží milosti – duše se kaje a hřích je smýván slzami. Jsou to slzy pokání, které jsou darem od Boha. Když si člověk uvědomí svou hříšnost, postupně se osvobozuje a ponechává všechny své starosti Pánu. Jeho duše je pokořena a dochází k tomu ve stavu milosti. Modlitba vyžaduje život bez jakýchkoli starostí, protože i ta nejmenší starost narušuje naši modlitbu, jak říkají svatí otcové. Tak jako může být náš pohled rozmazán drobnou částečkou prachu, i ta nejmenší starost překáží našemu soustředění v modlitbě. Když jsme spojeni s Pánem, naše duše je v klidu a sestupuje na nás milost. Ten, kdo přebývá ve stavu milosti, je připraven plakat pro každého. Pláče, když vidí utrpení zvířete, rostliny, člověka... Takový člověk je vždycky připraven prolévat slzy za celý svět. To znamená, že je v něm Boží milost a že jeho slzy jsou darem od Boha. Jsou to slzy spásy. Přivádějí duši k dokonalosti. Dokonalosti nelze dosáhnout staráním se o věci tohoto světa. Pán řekl, ať se nezatěžujeme jídlem, pitím a péčí o tento svět.

***

Všichni neustále hřešíme. Uklouzneme a padáme. Ve skutečnosti padáme do pastí, nastražených démony. Svatí otcové a světci nám vždycky říkají, že „je důležité po pádu ihned vstát a kráčet dál k Bohu.“ I kdybychom padli stokrát za den, nevadí; musíme vstát a jít k Bohu, aniž bychom se ohlíželi nazpět. Co se stalo, stalo se – je to minulost. Jen jdi dál a celou dobu pros o Boží pomoc.

***

Pamatovat si hřích, který jsme spáchali, neznamená, že nebyl odpuštěn. Toto upamatování je jen varováním, abychom nezpychli a znovu nezhřešili. Ve skutečnosti jsme to my – a ne Bůh –, kdo si nemůže odpustit. Nemůžeme si odpustit pro svou pýchu. Pravé znamení toho, že byl hřích odpuštěn, je, že se už neopakuje a že jsme nabyli klidu. Také je důležité, jak strávíme poslední roky svého života. Bohulibý život ve stáří zahlazuje hříchy mládí.

***

My lidé vždycky sklízíme plody svých myšlenek a tužeb. Jestliže jsou naše myšlenky a touhy špatné, nemůžeme sbírat dobré ovoce. Celé lidstvo sklízí plody svých myšlenek a tužeb. Pán řekl o svém druhém příchodu: „Naleznu víru?“ (L 18, 8). Proto se musíme snažit zlepšit svůj charakter, dokud jsme ještě v tomto životě – vstoupíme totiž do věčnosti s týmž charakterem. Máme šanci změnit se k lepšímu, pokud se budeme kát ze všech svých zlozvyků, ale až vstoupí duše do věčnosti, nebude se moci za sebe modlit. Nevěděl jsem to, ale jednou jsem měl možnost zakusit, jak má duše opouští tělo. Cítil jsem, že už se za sebe nemůžu modlit. Modlil se za mě jeden mnich, ale já jsem nemohl. Můj čas na pokání skončil.



Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 103-105).

čtvrtek 11. února 2016

Jubileum vladyky Simeona


V pátek 12. února se dožívá požehnaných devadesáti let vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Významný pravoslavný teolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř má za sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.

Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec, inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze – Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.

Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické fakultě. Mezi jedo předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona. Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací. Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů, kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.

V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních. Kromě místní církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval dětem. Vyučoval náboženství ve školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ – jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě mariánskolázeňského duchovního správce udržet.

V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány. Hned po pádu komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací na exegezi Starého zákona.

V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během šestnácti let své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.

Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady, knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem. Kromě toho však byly publikovany jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie), misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě), hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců), bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu) ad. Stranou nemohou zůstat ani medialony osobností (patriarcha Sergij, archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního života či úvahy na různá duchovní témata.

Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný Spasitelem. Jeho stěžejní překlad studie patriarchy Sergije Pravoslavné pojetí spásy vyšel nedávno knižně. Z knih samotného vladyky jmenujme monografii Tajemství starozákonního proroctví (2005), evangelijní úvahy Ježíšův příchod (2003) či soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000). Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní. V roce 1990 pak vladyka připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista.  

Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické, pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří, zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše, jež v ekumenickém překladu znějí:

„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43, 2–3)


úterý 5. ledna 2016

Starec Nikon o Svaté Hoře Athos


Lidé jsou dnes přesyceni nejrůznějšími věcmi. Jsou bombardováni televizí, novinami, časopisy, mnoha informacemi – nikoli však poznáním. A protože tady nemáme elektřinu, rádio, televizi, ani noviny, tak žijeme svůj život. Nečteme o životě, nežijeme životy druhých tím, že se na ně díváme v televizi. Žijeme svůj skutečný život a lidem se to líbí, protože to je život, který ztratili. A teď znovu objevili, že není nutné mít všechny ty věci, o nichž se nás snaží televize přesvědčit, že je potřebujeme. Potřebujeme méně, než si myslíme. A tady lidé mohou najít útěchu. Zklidní se, znovu objeví sami sebe, svůj skutečný smysl života a zjistí, že mohou vést krásný a šťastný život s méně věcmi.